Ekonom v zemi bez ekonomie

Václav Klaus se narodil 19. června 1941 v Praze, ještě za protektorátu. V roce 1963 dokončil Vysokou školu ekonomickou, obor ekonomika zahraničního obchodu, a nastoupil do Ekonomického ústavu Československé akademie věd – v socialistické zemi jedno z mála míst, kde se dala studovat skutečná ekonomie.

Šedesátá léta pro něj znamenala otevřené okno. Absolvoval studijní stáže v Itálii a ve Spojených státech, v roce 1968 získal hodnost kandidáta ekonomických věd a v ústavu se dostal k západní literatuře, o níž většina jeho vrstevníků neměla tušení. Právě tady se seznámil s myšlením liberálních ekonomů, které bude o dvacet let později aplikovat na celou zemi.

Základní vojenskou službu odsloužil jako ligový basketbalista v Dukle Praha, takže běžným vojenským výcvikem neprošel. Detail, který by jinde byl anekdotou, dobře ilustruje jeho postavení: mladý, mimořádně nadaný a v mezích systému privilegovaný člověk, který se ale nikdy nestal jeho členem.

Jak to číst

Klaus patří ke generaci, jejíž intelektuální formace proběhla v krátkém oknu reformních šedesátých let. Co si z něj kdo odnesl, se lišilo: někteří skončili v disentu, jiní v emigraci, další se přizpůsobili. Klausova cesta vedla čtvrtou možností – vydržet uvnitř, ale mimo stranu. Cenu za to ukazuje následující kapitola.

Šestnáct let ve státní bance

V roce 1970 musel kvůli svým reformním názorům opustit akademii. Následovalo šestnáct let v aparátu Státní banky československé – a dvouleté sledování Státní bezpečností, která mu prohledávala kancelář a odposlouchávala ho doma i v práci.

Normalizační čistky vyhnaly z vědy celé ročníky. Klaus začal na okresní pobočce banky v Praze 1 a postupně se dostal k odboru ekonomicko-matematických výpočtů na ústředí. Členem KSČ nikdy nebyl a v jeho případě to není tvrzení, které by chybělo doložit – právě absence legitimace ho stála vědeckou kariéru.

Koncem sedmdesátých let začal pořádat neoficiální ekonomické semináře, z nichž vycházely sborníky Ekonomické modelování. Přitahovaly lidi, kteří po revoluci obsadí vrcholné funkce – a také Státní bezpečnost. V únoru 1984 na něj založila svazek Akce Kluk: sledovala ho, četla mu korespondenci, odposlouchávala jeho i manželku Livii a v roce 1986 mu semináře pro jejich pravicové zaměření zakázala. Druhý svazek s krycím jménem Rek si StB založila v dubnu 1988 a tři týdny po pádu režimu ho skartovala, takže jeho obsah není znám.

Jak to číst

Tady stojí za to zdržet se u jednoho rozdílu, který se ve veřejné debatě často stírá. Svazek Státní bezpečnosti může znamenat spolupráci, ale také přesný opak – že člověk byl jejím terčem. Klausovy svazky patří do druhé kategorie a v seznamech spolupracovníků nefiguruje. Že tatáž instituce v týchž letech vedla složky na budoucího prezidenta i na budoucího premiéra, jen s obrácenými rolemi, je nejlepší připomínka, proč se u každého svazku vyplatí ptát nikoli zda, ale jaký.

Z prognostiky do vlády za tři týdny

V roce 1987 se vrátil k vědě do Prognostického ústavu Akademie věd. O dva roky později, sotva tři týdny po pádu režimu, seděl jako federální ministr financí ve vládě národního porozumění.

Prognostický ústav byl zvláštní institucí: založený režimem, aby předvídal budoucnost socialismu, se stal líhní lidí, kteří ho pohřbili. Vedle Klause tu působili Miloš Zeman, Vladimír Dlouhý, Tomáš Ježek a Dušan Tříska – tedy podstatná část budoucí polistopadové elity. Kritici z toho dodnes vyvozují, že transformaci řídili lidé z jednoho ústavu; obhájci namítají, že v zemi, kde se ekonomie oficiálně neučila, nikde jinde ekonomové nebyli.

V listopadu 1989 vstoupil Klaus do Občanského fóra a v prosinci ho Marián Čalfa jmenoval ministrem financí. Rychlost jeho vzestupu nemá v české politice obdoby: člověk, který ještě v létě pracoval v ústavu a neměl žádnou politickou minulost, převzal do konce roku resort, který měl rozhodnout o hospodářské podobě země.

Jak to číst

Rok 1989 rozdal karty podle toho, kdo měl v pravou chvíli srozumitelnou odpověď na otázku „co dál“. Disidenti měli morální autoritu, ale ekonomický program neměli. Klaus ho měl – hotový, promyšlený a formulovaný jazykem, kterému rozuměli i lidé mimo obor. To mu vyneslo náskok, který mu deset let nikdo nesebral.

Rozdělil Občanské fórum a vytvořil pravici

V říjnu 1990 se stal předsedou Občanského fóra – prvním a posledním. Za čtyři měsíce se hnutí rozpadlo a z jeho pravé části vznikla v dubnu 1991 na kongresu v Olomouci Občanská demokratická strana.

Klaus tehdy prosazoval tezi, že revoluční hnutí musí ustoupit klasickým politickým stranám s jasným programem. Proti němu stála skupina kolem Václava Havla a Petra Pitharta, která chtěla OF udržet jako širokou platformu. Spor skončil rozštěpením a Klaus z něj vyšel jako vítěz: zatímco jeho oponenti vytvořili subjekty, které brzy zanikly, ODS se stala na deset let dominantní silou české politiky.

Byl to zakladatelský akt v pravém slova smyslu. Klaus dal české pravici program, jazyk i organizaci a jeho strana přežila jeho samotného o desítky let – v roce 2021 s ní vyhrál volby Petr Fiala, tedy člověk, kterého bude Klaus později tvrdě kritizovat.

Jak to číst

Rozpad Občanského fóra bývá vyprávěn dvěma způsoby. V prvním jde o nutný přechod od revoluční euforie k normální stranické demokracii, který Klaus provedl dřív a lépe než ostatní. V druhém o ambiciózní rozbití jednoty v okamžiku, kdy měla země před sebou nejtěžší rozhodnutí. Obě čtení popisují stejné kroky a liší se jen v tom, co považují za cíl politiky.

Premiér, za jehož vlády zanikl stát

V červnu 1992 vyhrála ODS volby v českých zemích, na Slovensku zvítězilo Mečiarovo HZDS. Za necelý půlrok se oba vítězové dohodli na něčem, o čem se nekonalo referendum: k 1. lednu 1993 se Československo rozdělilo.

Jednání mezi Klausem a Vladimírem Mečiarem trvala týdny a skončila rozdělením státu, které obě strany označily za jediné řešení neslučitelných představ o podobě federace i tempu ekonomické reformy. Průzkumy přitom ukazovaly, že většina obyvatel v obou částech rozdělení nechtěla. Referendum se nekonalo – ústavní cesta k němu byla složitá a ani jeden z lídrů o ně neusiloval.

Obhajoba zní, že šlo o nejklidnější rozpad státu v moderní evropské historii, provedený bez jediného výstřelu v době, kdy se pár set kilometrů na jih rozpadala Jugoslávie ve válce. Kritici namítají, že o zániku země rozhodli dva muži bez mandátu od voličů právě k tomuto kroku. Obojí je pravda současně.

Jak to číst

Rozdělení Československa je nejtrvalejší Klausovo dílo a zároveň nejobtížněji hodnotitelné. Výsledek – dva fungující státy s nadstandardními vztahy – dává za pravdu jeho pragmatismu. Způsob, jakým se k němu dospělo, zůstává trvalou výhradou těch, kdo si myslí, že o existenci státu mají rozhodovat občané.

Kuponová privatizace a její stín

Miliony Čechů si koupily kuponovou knížku a stali se z nich akcionáři. Za pár let většina z nich nevlastnila nic. Kuponová privatizace je Klausovo nejznámější dílo – a zároveň nejostřejší spor o jeho odkaz.

Metoda měla logiku: rozdat majetek rychle a všem, protože domácí kapitál neexistoval a pomalá privatizace by nechala podniky hnít v rukou státu. Zastánci dodnes připomínají, že Česko se díky ní vyhnulo scénáři, jaký nastal v Rusku, a že transformace proběhla bez sociálního výbuchu. Kritici ukazují na druhou stranu: kapitálový trh neměl regulaci ani dozor, vznikly investiční fondy, které svěřený majetek vyváděly, a pro tuto praxi se ujal termín tunelování.

K éře patří i Klausův pověstný výrok, že nezná špinavé peníze, kterým odmítal zkoumat původ kapitálu kupujících. Sám ho později vysvětloval jako námitku proti tomu, aby o legálnosti majetku rozhodovali politici místo soudů. V roce 1996 ODS volby sice vyhrála, ale sestavila jen menšinovou vládu; na jaře 1997 přišla měnová turbulence a úsporné balíčky a na podzim padla vláda kvůli sporům o financování ODS – v okamžiku, kdy byl Klaus na cestě v Sarajevu, což vžilo označení „sarajevský atentát“.

Jak to číst

Spor o devadesátá léta je vlastně sporem o pořadí. Klausova škola tvrdí, že nejdřív bylo nutné vytvořit vlastníky a pravidla dobudovat potom. Jeho odpůrci, že bez pravidel se majetek nepřevedl na vlastníky, ale na ty, kdo byli nejrychlejší. Kdo má pravdu, se dá poznat i podle toho, jak dnes hodnotíte důvěru Čechů ve stát – ta se z devadesátých let nikdy plně nevzpamatovala.

Dohoda s protivníkem

Po prohraných volbách 1998 uzavřel Klaus se svým dlouholetým rivalem Milošem Zemanem smlouvu, která ČSSD umožnila vládnout a ODS zajistila podíl na moci. Sám usedl do čela Sněmovny. Vzniklo nejkontroverznější uspořádání polistopadové éry.

Opoziční smlouva stála na jednoduché výměně: ODS netrpěla vládu svrhnout a za to získala klíčové posty včetně předsednictví obou komor. Klaus ji hájil jako jediný způsob, jak zemi zajistit stabilní vládu v patové sněmovně, a odmítal alternativu spojení s malými stranami. Součástí dohody byl i pokus změnit volební systém tak, aby zvýhodňoval velké strany; Ústavní soud jej zarazil.

Kritici od začátku mluvili o kartelu dvou stran, který na čtyři roky vyřadil skutečnou opozici. Právě z odporu k tomuto uspořádání vyrostla poptávka po „nových tvářích“, kterou o deset let později naplno využila hnutí zakládaná podnikateli. Klaus i Zeman tak nepřímo spoluvytvořili prostředí, v němž uspěli politici, jež oba později komentovali.

Jak to číst

Opoziční smlouva je nejlepším testem toho, zda čtenář hodnotí politiku podle výsledků, nebo podle pravidel. Země měla čtyři roky stabilní vládu, vstoupila do NATO a jednala o vstupu do Evropské unie. Zároveň se dvě největší strany dohodly na rozdělení moci a pokusily se změnit pravidla hry ve svůj prospěch. Obojí se stalo současně.

Prezident, který říkal ne

28. února 2003 byl na třetí pokus zvolen prezidentem – a k vítězství mu pomohly hlasy komunistů. O pět let později mandát obhájil proti ekonomu Janu Švejnarovi. Deset let na Hradě strávil v roli hlasitého oponenta téměř všeho, co považoval za převládající proud.

Nástupce Václava Havla otočil obsah úřadu o sto osmdesát stupňů. Stal se nejznámějším evropským kritikem Evropské unie, odmítal Lisabonskou smlouvu a podepsal ji až v listopadu 2009 jako poslední z hlav států, poté co si vymohl výjimku z Listiny základních práv. Vydal knihu, v níž označil boj proti klimatické změně za ohrožení svobody, a stal se globální tváří klimaskepse. Vůči Rusku zastával smířlivější postoje než většina české politické scény.

Jeho příznivci v něm viděli jediného státníka, který se nebál jít proti proudu a hájit národní suverenitu. Odpůrci prezidenta, jenž zemi izoloval a jehož hlasování o zvolení s podporou KSČM stálo na počátku normalizace vztahů s komunisty. K méně vážným, ale často připomínaným epizodám patří i incident z chilské státní návštěvy v roce 2011, kdy si před kamerami vzal protokolární pero.

Jak to číst

Klaus jako prezident nastavil vzorec, který v Česku převzali jeho nástupci: chápat úřad jako politickou pozici, nikoli jako reprezentativní funkci. Zda tím prezidentství posílil, nebo je vtáhl do každodenního politického boje, je otázka, která se vrací pokaždé, když se hlava státu dostane do sporu s vládou.

Amnestie a první žaloba pro velezradu

1. ledna 2013 vyhlásil Klaus amnestii, jejíž druhý článek zastavil trestní stíhání v kauzách běžících déle než osm let s trestní sazbou do deseti let. Padly tím i velké hospodářské kauzy devadesátých let, na jejichž rozsudky poškození čekali roky.

Reakce byla bezprecedentní. Opozice se kvůli spolupodpisu premiéra Petra Nečase neúspěšně pokusila vyslovit vládě nedůvěru; skupina senátorů napadla článek II u Ústavního soudu, který 5. března 2013 rozhodl, že amnestijní rozhodnutí prezidenta soudní kontrole nepodléhá. A 4. března Senát poměrem 38 ku 30 hlasům schválil vůbec první ústavní žalobu pro velezradu v dějinách země – vedle amnestie v ní vyčítal Klausovi i otálení s podpisy smluv a jmenováním soudců.

K meritornímu projednání nikdy nedošlo. Ústavní soud řízení koncem března zastavil s odůvodněním, že Klausův mandát 7. března vypršel a smyslem takové žaloby je zbavit prezidenta úřadu. Klaus prohlásil, že si za amnestií stojí a vyhlásil by ji znovu; jeho lidé označili žalobu za nezodpovědnou exhibici a politický boj vedený soudní cestou.

Jak to číst

Zbývají dvě nedopovězené otázky. První je věcná: byla amnestie milosrdenstvím vůči lidem, které stát nechal roky v nejistotě, nebo ranou obětem hospodářské kriminality? Sám Klaus argumentoval nepřiměřenou délkou řízení, tedy selháním justice – jeho kritici tím, že důsledky nesli poškození, nikoli soudci. Druhá je ústavní: co vlastně velezrada znamená, se soud nedozvěděl a vyložit ji dodnes nikdo nemusel. Precedens tak vznikl jen napůl.

Institut, líheň a věčný komentátor

Po odchodu z Hradu založil Institut Václava Klause a jeho vliv zdánlivě upadal – až do chvíle, kdy z jeho okruhu vzešly strany, které dnes sedí ve vládě. V pětaosmdesáti patří stále k nejcitovanějším hlasům české politiky.

Institut se stal ideovým zázemím i personální líhní. Prošel jím Petr Macinka, dnešní ministr zahraničí a předseda Motoristů, kteří na Klausovy pozice – euroskepsi, odpor k Zelené dohodě a klimatické politice – přímo navazují. Klausův syn Václav Klaus mladší mezitím založil Trikolóru. Před volbami v roce 2025 Klaus veřejně prohlásil, že Babiš bude lepší premiér než Fiala, jehož vládu dlouhodobě odsuzoval, a předpověděl, že Filip Turek ministrem zahraničí nakonec nebude.

Loajální ale není ani k vlastnímu dorostu. V roce 2026 v televizním rozhovoru prohlásil, že by hned první den vyměnil dva ministry Babišovy vlády, a Motoristům vyčetl, že nejsou dost zřetelní a měli by víc bouchat do stolu. Zůstává tak v roli, kterou zastává od devadesátých let: nikoli spojence, ale rozhodčího, který uděluje známky všem včetně těch, kdo se k němu hlásí.

Jak to číst

Klausova poslední kapitola vysvětluje víc než jeho vlastní politický vliv. Ideje, které formuloval před dvaceti lety, se staly programem stran, jež dnes vládnou – aniž by k tomu potřeboval vlastní mandát. Jestli je to důkaz síly myšlenek, nebo jen toho, že se česká pravice po dvou dekádách vrátila tam, odkud vyšla, ať posoudí čtenář sám.

Chlapec z Kolína, kterého vychovala matka

Miloš Zeman se narodil 28. září 1944 v Kolíně, ještě za protektorátu. Rodiče se brzy rozvedli a vychovávala ho matka, učitelka. Vyrostl z něj samotář se zálibou v knihách, číslech a ostrém slovu.

O dětství mluvil vždy stroze; podle vlastních vzpomínek byl outsider, který si autoritu vydobýval znalostmi. Studoval na kolínské střední ekonomické škole a v roce 1965 nastoupil na Vysokou školu ekonomickou v Praze, kterou dokončil v roce 1969 – tedy v posledním roce, kdy ještě dozníval reformní kvas šedesátých let.

Z tohoto období si odnesl dvě věci, které ho pak definovaly na půl století. Zaprvé sebedůvěru člověka, který věří číslům a prognózám víc než dojmům. Zadruhé rétorický styl: ironii, sarkasmus a schopnost formulovat myšlenku tak, aby se citovala – vlastnost, kterou později využije stejně dobře k politické argumentaci jako k urážkám.

Jak to číst

Zeman patří ke generaci, která zažila naději pražského jara jako mladí dospělí a normalizaci jako kariérní stopku. Právě tahle zkušenost – nadějí a jejího zmaru – vysvětluje leccos z jeho pozdější nedůvěřivosti vůči ideálům a příklonu k pragmatické, někdy cynické politice moci.

Vstoupil v osmašedesátém, vyloučen v sedmdesátém

Do KSČ vstoupil v roce 1968, v době, kdy strana slibovala „socialismus s lidskou tváří“. O dva roky později z ní byl vyloučen, protože odmítl schválit sovětskou okupaci. Následovalo dvacet let profesní stopky.

Jeho případ je v české politice zvláštní kapitolou: členem strany byl pouhé dva roky, a to právě v tom jediném období, kdy členství mohlo znamenat reformní naději. Po prověrkách roku 1970 skončil mezi vyloučenými – tedy v kategorii, která na tom byla v normalizačním kádrovém systému hůř než ti, kdo ve straně nikdy nebyli.

Následovala léta v podnikových podnicích a výpočetních střediscích, kde se věnoval prognostice a systémovému inženýrství – oboru, který v socialistickém plánování existoval, ale jehož závěry se nesměly říkat nahlas. Na jaře 1989 mu v Technickém magazínu vyšel článek o katastrofálních vyhlídkách československé ekonomiky; způsobil skandál a stál ho místo. O několik měsíců později z něj udělal jednu z tváří sametové revoluce.

Jak to číst

Zemanova stranická epizoda se od jiných předlistopadových životopisů podstatně liší: vstupoval do reformní strany a byl potrestán za to, že u reformy zůstal. Jeho kritici namítají, že i tak šlo o vstup do KSČ a že profit z pozdějšího „razítka odbojáře“ byl značný. Rozhodnout, jak velkou váhu má dvouleté členství zakončené vyhazovem, musí čtenář sám – stejně jako u členství, která trvala déle a skončila jinak.

Prognostik na barikádě

V listopadu 1989 se z ekonoma bez místa stává jeden z nejviditelnějších mužů Občanského fóra. V roce 1990 je zvolen do Federálního shromáždění – a začíná politická kariéra, která potrvá třiatřicet let.

Zeman patřil ke skupině prognostiků, z níž vzešla i řada dalších polistopadových politiků. V revolučních dnech vystupoval na mítincích, v parlamentu se rychle profiloval jako tvrdý řečník s citem pro data a pro ránu pod pás. Zatímco část disidentů měla morální autoritu, on nabízel něco jiného: technickou kompetenci a jazyk, kterému rozuměl i člověk mimo Prahu.

Když se Občanské fórum v roce 1991 rozpadlo, ocitl se Zeman bez domova. Na rozdíl od většiny kolegů nešel doprava za Klausem, ale doleva: v roce 1992 vstoupil do sociální demokracie – strany s velkou historií, avšak s marginálním výsledkem kolem šesti procent. Rozhodnutí, které tehdy vypadalo jako politický konec, se ukázalo být nejlepším tahem jeho kariéry.

Jak to číst

Zeman je učebnicový příklad politika, který uměl číst prázdné místo na trhu. Nešel tam, kde se rozdávala moc, ale tam, kde ji bylo možné vybudovat. Stejnou logiku později uplatní znovu – při vzniku vlastní strany i při rozjezdu prezidentské kandidatury.

Muž, který postavil sociální demokracii

V únoru 1993 se stává předsedou ČSSD. Strana má šest procent, pár desítek tisíc korun a žádnou perspektivu. Za tři roky z ní udělá druhou nejsilnější sílu v zemi a sám usedne do čela Sněmovny.

Metoda byla jednoduchá a neúnavná: objíždět republiku, mluvit v hospodách a na náměstích, nabízet lidem zklamaným z transformace jazyk, který jim nikdo jiný nenabízel. Zeman útočil na Klausovu kuponovou privatizaci, mluvil o „vytunelovaných“ podnicích a o tom, že se rozkrádá stát. Volby 1996 přinesly ČSSD 26,4 procenta – skok, jaký česká politika do té doby neviděla.

K téže éře patří i jeho pověstná ostrost. Novináře nazýval hyenami, protivníky častoval přirovnáními, která se citují dodnes, a v roce 1998 dostal do oběhu obvinění o zákulisním financování ODS, které nikdy nedoložil – dodnes se mu připomíná jako ukázka metody „nejdřív vyslovit, potom uvidíme“. Jeho příznivci v tom viděli konečně politika, který mluví jako obyčejný člověk. Odpůrci začátek dlouhodobé eroze slušnosti ve veřejné debatě.

Jak to číst

Vybudovat z prázdné značky vládní stranu je nesporný politický výkon, který mu neupírají ani kritici. Otevřená otázka zní, jakou cenu za to zaplatila česká politická kultura – a zda styl, který Zeman uvedl do hry v devadesátých letech, není přímým předchůdcem toho, na co si dnes stěžujeme.

Premiér a opoziční smlouva

ČSSD vyhrává volby 1998 s 32,3 procenta. Zeman sestavuje menšinovou vládu – ale opřenou o smlouvu s ODS Václava Klause, tedy s protivníkem, proti němuž celou kampaň bojoval. Vzniká nejkontroverznější uspořádání moci polistopadové éry.

Bilance vlády má dvě strany. Na jedné dokončení sanace zkrachovalých bank a jejich prodej zahraničním vlastníkům, příliv investic, který nastartoval růst, vstup do NATO v roce 1999 a rozjezd přístupových jednání s Evropskou unií – tedy kroky, které ukotvily zemi na Západě. Na druhé prudký nárůst veřejného dluhu, sanace bank za stovky miliard z peněz daňových poplatníků a kauzy kolem privatizací.

Politicky ale zůstala hlavním dědictvím sama opoziční smlouva. Dvě největší strany si rozdělily posty a pokusily se změnit volební systém tak, aby menší strany neměly šanci – Ústavní soud jim to zarazil. Kritici mluvili o kartelu moci a o okamžiku, kdy část voličů ztratila důvěru v celý systém; obhájci o jediné cestě, jak zemi zajistit stabilní vládu v patové sněmovně. Zeman slib, že po jednom období skončí, dodržel a v roce 2002 odešel.

Jak to číst

Opoziční smlouva je jedním z klíčů k pochopení dnešní české politiky: právě z odporu k ní vyrostla poptávka po „nových tvářích“, kterou o deset let později naplno využila hnutí zakládaná podnikateli a celebritami. Zeman tak nepřímo spoluvytvořil prostředí, v němž později uspěli politici, jež sám s oblibou komentuje.

Zrada, exil na Vysočině a cesta zpět

V roce 2003 kandiduje na prezidenta jako oficiální kandidát vlastní strany – a prohraje, protože ho nepodpoří část vlastních poslanců. Uraženě odchází z politiky do chalupy na Vysočině. Většina komentátorů ho odepíše. Mýlí se.

Tajná volba v parlamentu byla pro Zemana traumatem, o němž mluvil ještě po dvaceti letech; slovo „zrada“ se stalo trvalou součástí jeho slovníku a nedůvěra ke stranickým kolegům jeho druhou přirozeností. V roce 2007 z ČSSD vystoupil úplně. Z Nového Veselí posílal do světa komentáře, přijímal novináře a pěstoval obraz mudrce v ústraní.

Návrat plánoval systematicky. V roce 2009 spoluzaložil Stranu práv občanů, s níž ve volbách 2010 neuspěl – necelá čtyři procenta. Projekt ale splnil jiný účel: udržel Zemana ve hře a vytvořil mu organizační zázemí pro okamžik, na který čekal. Přímá volba prezidenta, schválená v roce 2012, byla přesně ten formát, který vyhovoval jeho talentu: souboj tváří a slov, kde stranické aparáty nerozhodují.

Jak to číst

Devět let mezi porážkou a návratem je nejlepší ukázkou Zemanovy politické houževnatosti – a také jeho schopnosti proměnit křivdu v pohon. Kritici dodávají, že si z roku 2003 odnesl i něco horšího: přesvědčení, že loajalita je jediná měna, která v politice platí. Jeho hradní éra dá oběma výkladům materiál.

První přímo zvolený

V lednu 2013 poráží ve druhém kole Karla Schwarzenberga poměrem 54,8 : 45,2 a stává se prvním prezidentem zvoleným přímo občany. Nový mandát začne používat způsobem, na jaký ústava nebyla připravena.

Hned prvním velkým krokem jmenoval v roce 2013 úřednickou vládu Jiřího Rusnoka proti vůli většiny ve Sněmovně – test hranic prezidentských pravomocí, který vláda prohrála hlasováním o důvěře, ale který ukázal Zemanův styl: hledat v ústavě prostor tam, kde ho jeho předchůdci neviděli. Podobně přistupoval ke jmenování ministrů, profesorů i velvyslanců.

Éru provázely trvalé kontroverze. Kancléř Vratislav Mynář dlouhodobě nezískal bezpečnostní prověrku, přesto zůstal ve funkci; poradce Martin Nejedlý byl spojen s ruským Lukoilem. Zeman prosazoval sblížení s Ruskem a Čínou, sliboval čínské investice, které z velké části nepřišly, a vystupoval proti přijímání uprchlíků jazykem, který mu vynesl obvinění z šíření nenávisti a zároveň podporu velké části veřejnosti. V roce 2015 vypukla Peroutkova aféra – citoval článek „Hitler je gentleman“, který v archivech nikdy nikdo nenašel, a spor skončil u soudů.

Jak to číst

Zemanovo první období rozdělilo zemi na tábory, které se dodnes nepotkávají. Pro jedny prezident, který konečně mluvil za „ty dole“ proti pražským elitám a vrátil úřadu politickou váhu. Pro druhé hlava státu, jež rozleptávala ústavní zvyklosti a orientovala zemi na východ. Obě čtení vycházejí z týchž doložených faktů; liší se v tom, co považují za újmu.

Druhý mandát: nemoc, Vrbětice a přiznaný omyl

V lednu 2018 obhajuje mandát těsným vítězstvím nad Jiřím Drahošem 51,4 : 48,6. Následuje pětiletka, v níž se sejde vše: podpora stíhaného premiéra, kauza Vrbětice, vážná nemoc – a nakonec vzácné přiznání omylu.

Zeman byl klíčovým spojencem Andreje Babiše: jmenoval ho premiérem i poté, co byl obviněn, a opakovaně deklaroval, že trestní stíhání není ústavní překážkou. V roce 2021, kdy česká vláda oznámila, že za výbuchy muničních skladů ve Vrběticích stojí ruská vojenská rozvědka, Zeman v televizním projevu nabídl i alternativní verzi a vyzval k opatrnosti – vystoupení, které mu vyneslo tvrdou kritiku napříč spektrem.

Na podzim 2021 skončil ve vážném stavu na jednotce intenzivní péče právě ve chvíli, kdy měl po volbách jmenovat novou vládu; teprve později vyšlo najevo, že šlo mimo jiné o jaterní cirhózu. Premiéra Petra Fialu proto jmenoval 28. listopadu 2021 v Lánech přes plexisklový box – snímek, který obletěl svět. A v únoru 2022, po ruském vpádu na Ukrajinu, udělal něco, co od něj nikdo nečekal: veřejně prohlásil, že se ve svém hodnocení Ruska mýlil, a označil útok za zločin proti míru.

Jak to číst

Druhý mandát je nejtěžší kapitolou k vyvážení. Na jedné straně prezident, který dlouhodobě hájil sblížení s Moskvou a zpochybňoval závěry vlastních tajných služeb. Na druhé politik, který jako jeden z mála v české politice veřejně řekl, že se mýlil. Zda přiznání váží víc než roky předtím, je otázka, na kterou si každý čtenář odpoví jinak – a odpověď hodně vypoví o tom, jak vážíme kajícnost proti důslednosti.

Komentátor z Lán

V březnu 2023 předává úřad Petru Pavlovi a stěhuje se do domu v Lánech. Odchod do ústraní to ale není: po dvou letech zdravotních krizí se vrací jako nejcitovanější komentátor české politiky – a spojenec vlády, kterou dřív potíral.

Zdravotně šlo o těžké období: v březnu 2024 operace kvůli krevní sraženině a kritickému nedokrvení nohy, dlouhá rehabilitace a označení „křehký pacient“, na podzim 2025 operace tlustého střeva, po níž si oddechl, že nález byl nezhoubný. Přesto si otevřel exprezidentskou kancelář v Praze, kam jezdí jednou týdně přijímat návštěvy a poskytovat rozhovory.

Politicky se vyprofiloval jasně. Babišovu vládu z prosince 2025 označil za kabinet profesionálů, zatímco Fialovu za „vládu amatérů“, ačkoli s Babišem měl v minulosti ostré roztržky. V roce 2026 se opakovaně postavil proti prezidentu Pavlovi: v jejich sporu o účast na summitu NATO v Ankaře dal za pravdu vládě, prohlásil, že Pavlovi „nelze tak úplně věřit“, a poté, co Ústavní soud předběžným opatřením účast prezidentovi zajistil, napsal, že probíhá útok na postavení vlády a parlamentní systém a že soud je podjatý. Pro volbu 2028 doporučil jako protikandidáta Pavlovi místopředsedu Sněmovny Radka Vondráčka a Babišovi kandidaturu rozmluvil s tím, že by země přišla o schopného premiéra.

Jak to číst

Zeman je nejlepším důkazem, že v české politice se pozice nedědí podle stran, ale podle vztahů a účtů. Muž, který založil moderní sociální demokracii, dnes hájí koalici ANO, SPD a Motoristů proti prezidentovi, jehož úřad sám třiatřicet let budoval směrem k větší moci. Zda jde o konzistentní obranu vlády proti soudům a Hradu, nebo o poslední formu politické msty, ať posoudí čtenář – materiál k obojímu dodává on sám, prakticky každý týden.

Kluk z posádky

Petr Pavel se narodil 1. listopadu 1961 v Plané u Mariánských Lázní. Jeho otec byl voják z povolání – a armáda byla světem, ve kterém rodina žila.

Dětství v posádkových městech znamenalo řád, stěhování a všudypřítomnou uniformu. Pavel vzpomíná na sport, skauting v krátké éře jeho obnovy a modelaření; ve čtrnácti letech se rozhodl pro vojenské gymnázium. V rodině profesionálního důstojníka to byla přirozená, téměř očekávaná volba – a zároveň volba, která ho na dalších patnáct let svázala s armádou normalizačního Československa.

Tady je třeba říct věc, která se netýká jen jeho: kdo chtěl v 70. a 80. letech dělat kariéru v armádě nebo v zahraničním obchodě, vstupoval do struktur, jež byly páteří režimu. Armáda ČSLA nebyla neutrální institucí – byla součástí Varšavské smlouvy a počítala s válkou proti NATO, tedy proti alianci, kterou Pavel o čtyřicet let později povede jako předseda jejího Vojenského výboru.

Jak to číst

Pavlův příběh lze vyprávět jako příběh chlapce, který šel ve stopách otce a řemeslo vojáka si zvolil dřív, než mohl domyslet jeho politický rozměr. Anebo jako první krok konformní kariéry v režimní instituci. Sám Pavel dnes říká obojí: k vojenskému řemeslu se hlásí, k tehdejšímu režimu nikoli.

Červené barety

Vojenské gymnázium v Opavě, poté Vysoká vojenská škola pozemního vojska ve Vyškově se zaměřením na průzkum. V roce 1983 nastupuje mladý poručík Pavel k výsadkářům do Prostějova – k elitě tehdejší armády.

Výsadkové a průzkumné jednotky byly fyzicky i psychicky nejnáročnější částí ČSLA a přitahovaly ambiciózní důstojníky. Pavel se věnoval i sportovnímu parašutismu a v jednotce rychle postupoval. Kdo s ním tehdy sloužil, popisuje ho jako soutěživého, disciplinovaného a výkonného – vlastnosti, které se v jeho hodnoceních opakují celou kariéru.

Zároveň platí, že elitní jednotky byly výkladní skříní režimní armády. Průzkumníci se cvičili pro operace v týlu nepřítele – a tím nepřítelem byly v plánech Varšavské smlouvy státy NATO. Pavlova pozdější obhajoba zní, že drtivá většina vojáků vnímala službu jako řemeslo a obranu země, ne jako ideologii. Historici vojenství dodávají, že obojí se v praxi nedalo úplně oddělit.

Jak to číst

Tato léta vysvětlují Pavlův habitus: fyzickou zdatnost, klid pod tlakem, návyk na hierarchii a věcný, úsporný projev. Založila ale i největší slabinu jeho pozdějšího politického životopisu – kariéru rozjetou naplno ještě za starého režimu.

Legitimace, kterou nejde smazat

V roce 1985 vstupuje čtyřiadvacetiletý nadporučík Pavel do KSČ. Koncem 80. let je pak jako perspektivní důstojník vybrán do kurzu, který připravoval kádry pro vojenskou rozvědku. Obě rozhodnutí ho dostihnou o čtyřicet let později.

Nejdřív fakta. Členem strany byl Pavel v letech 1985 až 1989. Důstojnický postup v ČSLA byl bez legitimace prakticky nemožný a velká část důstojnického sboru ve straně byla – to je kontext, nikoli omluva, a Pavel sám to tak formuluje: vstup opakovaně označil za chybu a projev konformismu, ne přesvědčení. V roce 1988 nastoupil do zpravodajského kurzu; příprava mířila na práci vojenské rozvědky, jejímž protivníkem byly státy NATO. Kurz zahájený za starého režimu dokončil v roce 1991 už v demokratické armádě a k nasazení ve starých strukturách nikdy nedošlo. Má negativní lustrační osvědčení a později prošel nejpřísnějšími bezpečnostními prověrkami NATO.

Během prezidentské kampaně v roce 2023 se z těchto let stalo hlavní téma útoků – paradoxně i z tábora Andreje Babiše, který sám vstoupil do KSČ o pět let dříve a čelí svazkům StB. Druhé kolo volby tak bylo soubojem dvou mužů s předlistopadovou stranickou knížkou; mladší generace kandidáta bez ní nenabídla.

Jak to číst

Kritická otázka zní: vypovídá o charakteru víc to, co člověk dělal do třiceti, nebo co dělal potom? Pavlovi odpůrci vidí kariéristu, který by sloužil komukoli. Jeho zastánci vidí důstojníka, který po roce 1989 obstál v prověrkách, riskoval život pod modrou přilbou a dotáhl to na vrchol vojenských struktur Aliance, proti níž byl kdysi cvičen. Obě čtení pracují se stejnými fakty – liší se jen v tom, kterému období přisoudíte větší váhu.

Tři dny mezi frontami

Leden 1993, chorvatské pohraničí. Během chorvatské ofenzivy u Maslenice uvízne mezi znepřátelenými liniemi skupina francouzských vojáků mírové mise UNPROFOR. Akci na jejich vyproštění vede osmadvacetiletý český důstojník Petr Pavel.

Operace trvala tři dny a odehrávala se v území, kde se právě bojovalo: vyjednávání s oběma stranami konfliktu, průjezdy přes frontové linie, odvoz vojáků včetně raněných. Přes padesát francouzských vojáků se dostalo ven; dva při předchozích bojích zahynuli. Francie ocenila Pavla Válečným křížem – vyznamenáním, které cizinci dostávají jen výjimečně – a uznání přišlo i z domova.

Pro Pavlovu kariéru to byl zlom. Nová česká armáda zoufale hledala důstojníky, kteří obstáli v reálné operaci, a Pavel se stal jejím žijícím argumentem: důkazem, že transformace z armády Varšavské smlouvy v armádu západního typu může fungovat. Od Maslenice vede přímá linka k britským štábním školám, Bruselu i Generálnímu štábu.

Jak to číst

Záchranná operace je nejméně zpochybňovanou částí Pavlova životopisu – potvrzují ji francouzské i české prameny a nikdy ji vážně nerozporovali ani jeho političtí odpůrci. V kampani 2023 se přesto stala municí obou stran: pro příznivce důkaz charakteru, pro odpůrce leštěná legenda, která má překrýt 80. léta. Samotný příběh z ledna 1993 ale stojí na pevných základech.

Přeškolení na Západ

Štábní kolej v britském Camberley (1995–96), o dekádu později Královská kolej obranných studií a magisterský titul z mezinárodních vztahů na King's College London. Z důstojníka vycvičeného proti NATO se metodicky stává důstojník NATO.

Devadesátá léta byla pro českou armádu érou bolestivé přestavby: redukce, rušení posádek, odchody důstojníků a příprava na vstup do Aliance v roce 1999. Součástí bylo i přeškolování perspektivních velitelů na západních školách – a Pavel patřil k prvním a nejúspěšnějším. K ruštině přidal plynnou angličtinu a francouzštinu, k velitelské praxi strategická studia.

Britské vojenské školství přitom není jen kurz taktiky: učí psát, argumentovat a pohybovat se v mezinárodním prostředí. Právě tam se formuje Pavlův pozdější styl – věcný, diplomatický, bez emocí – který mu jednou umožní řídit jednání devětadvaceti náčelníků generálních štábů a nakonec i prezidentskou kampaň vést jako protiklad vyhroceného stylu jeho soupeře.

Jak to číst

Pro posouzení otázky z 80. let je tohle klíčové období: západní armády Pavlovu minulost znaly, prověřily a přesto – nebo právě proto – do něj investovaly. Skeptik řekne, že prověrky měří bezpečnostní rizika, ne charakter. Obhájce odpoví, že třicet let služby demokratickému státu je delší a průkaznější záznam než čtyři roky se stranickou legitimací.

Vojenský diplomat

V letech 2007 až 2009 působí Pavel v Bruselu jako zástupce vojenského představitele České republiky při EU a NATO. Je to méně viditelná, ale pro jeho další dráhu možná nejdůležitější štace.

Bruselská léta znamenala každodenní práci v mnohonárodním prostředí: vyjednávání o operacích v Afghánistánu, o protiraketové obraně, o penězích a schopnostech. Voják se tu učí řemeslu, které se na žádné akademii neučí – hledat kompromis mezi dvacítkou národních pozic a formulovat je jazykem, kterému rozumí politici.

Pavel v něm podle hodnocení nadřízených vynikal, a právě kombinace bojové zkušenosti z Balkánu, britského vzdělání a bruselské diplomacie z něj udělala přirozeného kandidáta na nejvyšší posty. Po návratu stoupá na Generální štáb a v roce 2011 se stává zástupcem jeho náčelníka.

Jak to číst

Tady se dotváří profil, který voliči poznají v roce 2023: člověk institucí, který nevyhledává konflikt, ale pozici v systému. Jeho kritici v tom později uvidí opatrnost až bezbarvost; příznivci schopnost, která v české politice chybí – umět se dohodnout, aniž člověk křičí.

Nejvyšší voják země

1. července 2012 se generálporučík Pavel stává náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky. Přebírá armádu v nejhorší rozpočtové kondici od vzniku samostatného státu.

Obranné výdaje tehdy klesly hluboko pod jedno procento HDP, armáda rušila schopnosti a odcházeli lidé. Pavel zvolil taktiku, která odpovídá jeho stylu: místo veřejných konfliktů s politiky trpělivé přesvědčování, že podfinancovaná armáda přestane plnit závazky vůči NATO. Zároveň pokračovaly mise v Afghánistánu, jejichž veteráni tvořili nové jádro profesionálního sboru. V roce 2014 ho prezident jmenoval armádním generálem – dosáhl nejvyšší hodnosti.

Drobná historická ironie: část této éry slouží Pavel pod vládou, v níž je prvním vicepremiérem a ministrem financí Andrej Babiš – muž, s nímž se o dekádu později utká o Hrad a jehož vládu bude jmenovat. Jejich dráhy se tu poprvé přiblížily na dohled, aniž se protnuly.

Jak to číst

Funkce náčelníka je politicky exponovaná – a Pavel z ní vyšel s pověstí profesionála přijatelného napříč stranami. Právě tato „nekonfliktnost se všemi vládami“ se později stane dvojsečnou: v kampani 2023 ji jedni četli jako státnickou zdrženlivost, druzí jako opatrnost člověka, který nikdy nešel proti proudu.

V čele generálů Aliance

V červnu 2015 usedá Pavel do čela Vojenského výboru NATO – nejvyššího vojenského orgánu Aliance. Poprvé v historii ho vede voják ze země bývalé Varšavské smlouvy. Důstojník kdysi cvičený proti NATO teď radí jeho generálnímu tajemníkovi.

Do funkce ho v roce 2014 zvolili náčelníci generálních štábů členských zemí – a načasování z ní udělalo jednu z klíčových pozic. Rusko právě anektovalo Krym a rozpoutalo válku na východě Ukrajiny; Aliance po letech „mírové dividendy“ obracela kormidlo k obraně vlastního území. Za Pavlova předsednictví vznikají síly velmi rychlé reakce a rozhoduje se o rozmístění mnohonárodních jednotek v Pobaltí a Polsku. K tomu boj proti tzv. Islámskému státu a nástup hybridních hrozeb.

Role předsedy není velitelská, ale konsenzuální: sladit pozice devětadvaceti armád a přetavit je v doporučení pro politiky. Diplomaté z té doby popisují Pavla jako věcného moderátora, který nezvyšuje hlas a hledá průsečíky – hodnocení, které se o pár let později téměř doslova přenese do jeho prezidentské kampaně.

Jak to číst

Pro Pavlovy zastánce je tato kapitola definitivní odpovědí na výtky z 80. let: Aliance mu po nejpřísnějších prověrkách svěřila svůj vojenský vrchol. Pro nesmiřitelné kritiky zůstává symbolem kariéry, která vždy plynule kopírovala mocenské poměry. Faktem je, že československý výsadkář z Prostějova skončil v čele generálů NATO – interpretace tohoto oblouku je na čtenáři.

Civilistou po pětatřiceti letech

V červnu 2018 končí Pavlův mandát v čele Vojenského výboru NATO a po pětatřiceti letech svléká uniformu. Generál ve výslužbě má šedesátku před sebou, mimořádný životopis za sebou – a otevřenou otázku, co dál.

Odpověď se rýsovala rychle. Pavel začal přednášet o bezpečnosti, objížděl regiony s besedami a v rozhovorech se poprvé opatrně vyjadřoval k domácí politice – vždy s dovětkem, že o ničem nerozhodl. Průzkumy ho přitom od začátku řadily mezi nejdůvěryhodnější veřejné osobnosti a spekulace o kandidatuře na Hrad se staly evergreenem.

Kritici už tehdy upozorňovali, že „nepolitická“ fáze je ve skutečnosti dobře vedená předkampaň: kolem generála se formoval tým zkušených diplomatů a marketérů a jeho veřejné vystupování neslo znaky systematické přípravy. Pavlův tábor to nikdy zcela nepopíral – argumentoval tím, že příprava není hřích a že kandidát, který nic neponechá náhodě, jen dělá to, co dělal celý život v armádě: plánuje.

Jak to číst

Přechod z armády do politiky je u generálů vždy citlivý – vojenská autorita se nemá stát politickou zbraní. Pavel zvolil pomalou cestu: dva roky budoval civilní tvář, než se k ambici přiznal. Zda to bylo zrání rozhodnutí, nebo chladná strategie, je otázka vkusu; obojí vedlo ke stejnému cíli.

Zkouška civilního lídra

Na podzim 2020, uprostřed druhé covidové vlny, zakládá Pavel s diplomatem Petrem Kolářem iniciativu Spolu silnější – síť propojující odborníky, firmy a dobrovolníky s těmi, kdo pomoc potřebovali. Pro generála ve výslužbě je to první velká civilní role.

Iniciativa organizovala pomoc nemocnicím i seniorům a Pavel v ní vystupoval jako koordinátor a tvář zdravého rozumu v čase chaotických vládních opatření. Právě kontrast s krizovým řízením Babišovy vlády – tehdy jednu z nejhorších covidových bilancí na světě vysvětlující střídavě smůlou a opozicí – mu budoval kapitál, který se dal později přetavit v kandidaturu.

Skeptické čtení existuje i zde: Spolu silnější podle kritiků fungovalo také jako inkubátor prezidentského týmu a testovací kampaň – budování kontaktů v regionech, mediální přítomnost, sběr dat. V roce 2022 Pavel kandidaturu oficiálně oznámil a nastoupil do ní s profesionálním zázemím, jaké nepolitický kandidát v Česku dosud neměl.

Jak to číst

Pomoc byla reálná a nikdo ji vážně nezpochybnil; politický užitek byl také reálný a nikdo ho vážně nepopřel. Případ Spolu silnější je tak užitečným testem čtenářovy vlastní optiky: považujete za diskvalifikující, když dobrá věc zároveň slouží ambici toho, kdo ji dělá?

Milion granátů

Únor 2024, Mnichovská bezpečnostní konference. Prezident Pavel oznamuje, že Česko vytipovalo ve třetích zemích stovky tisíc kusů dělostřelecké munice pro Ukrajinu – stačí je zaplatit. Z projevu se stane nejviditelnější česká zahraničněpolitická akce dekády.

Načasování bylo kritické: americká pomoc vázla v Kongresu a ukrajinské dělostřelectvo přecházelo na příděl. Česká iniciativa – diplomacie Hradu a vlády plus obchodní know-how zbrojařů – dala dohromady koalici asi dvaceti platících států a jen v roce 2024 dopravila na Ukrajinu kolem 1,5 milionu granátů. Pavel, který jinak vykonává spíše reprezentativní úřad, v ní zúročil kariéru v NATO: znal lidi, jazyk i mechanismy.

Iniciativa se ale stala i domácím bojištěm. Opoziční ANO mluvilo o neprůhledných maržích překupníků a žádalo audit a převedení nákupů pod NATO; vláda a Hrad odpovídaly, že utajení je podmínkou dodavatelů a výsledky jsou ověřitelné na frontě. Spor o budoucnost projektu se přenesl i do volebního roku 2025 a po nástupu Babišovy vlády zůstal jedním z třecích bodů kohabitace.

Jak to číst

Pro Pavlovy příznivce je muniční iniciativa ukázkou prezidenta, který umí proměnit životopis v reálný vliv země. Kritici namítají, že úspěch nelze auditovat, dokud jsou smlouvy tajné. Nesporné je, že „česká iniciativa“ se stala pojmem od Washingtonu po Kyjev – málokterý český projekt to o sobě může říct.

Stejné školy, jiná doba

Karel Řehka se narodil v roce 1975 v Tišnově u Brna. Prošel vojenským gymnáziem v Opavě a průzkumným směrem Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově – tedy přesně těmi školami, které o generaci dříve vychovaly Petra Pavla. Rozdíl je v datu.

Když padl minulý režim, bylo Řehkovi čtrnáct. Do uniformy nastupoval do armády, která už byla armádou demokratického státu a mířila do NATO, ne do Varšavské smlouvy. Nikdy nemusel řešit stranickou legitimaci ani kádrový posudek; jeho generace důstojníků je první, jejíž životopis nemá předlistopadovou kapitolu.

Na přelomu tisíciletí si ve Vyškově doplnil dálkové magisterské studium a krátce působil jako náčelník skupiny leteckých návodčích u taktického letectva. Byla to nenápadná léta transformace: armáda se zmenšovala, rušily se posádky a odcházeli lidé. Kdo v ní tehdy zůstal, počítal spíš s rozpočtovými škrty než s velkou válkou v Evropě.

Jak to číst

Řehkův vstup je užitečným měřítkem pro spor, který se u starších důstojnických kariér vede pravidelně. Argument, že bez stranické legitimace nešlo v armádě postoupit, platil do roku 1989 – od té doby platit přestal. Jeho dráha ukazuje, jak vypadá vojenská kariéra postavená výhradně na výkonu, prověrkách a západním výcviku. Neříká ovšem nic o tom, jak by se rozhodoval člověk narozený o dvacet let dřív.

Prostějov, Balkán, Afghánistán

V roce 2002 přichází k 601. skupině speciálních sil v Prostějově – k útvaru, který je v české armádě pojmem. Tady vzniká voják, jemuž budou kolegové říkat Charlie.

Postupoval rychle: velitel střediska speciálního určení, poté náčelník plánovacího oddělení štábu. K tomu mise, na nichž se speciální síly osvědčovaly v reálném boji – Balkán a především Afghánistán. V roce 2004 byl zástupcem velitele českého kontingentu speciálních sil v operaci Enduring Freedom, v letech 2006 a 2007 sloužil v misi ISAF u velitelství operací speciálních sil.

Mezi nasazeními přišla i zkušenost, která z dobrého velitele dělá štábního důstojníka: tři roky u Velitelství spojeneckého sboru rychlé reakce v německém Rheindahlenu. Aliance zblízka, plánování ve velkém měřítku, práce v mnohonárodním prostředí. Je to táž kombinace – bojová zkušenost plus spojenecký štáb – jakou o generaci dříve prošel jeho pozdější nejvyšší velitel.

Jak to číst

Speciální síly jsou v každé armádě zvláštní svět: malé, výběrové, s vysokou mírou samostatnosti a vlastní kulturou. Přinášejí důraz na výkon a přímé jednání – vlastnosti, které Řehkovi později pomohly řídit armádu i zkomplikovaly vztahy s civilním vedením resortu. Obojí má stejný kořen.

Velitel elitního útvaru

V květnu 2010 přebírá velení 601. skupiny speciálních sil a vede ji čtyři roky. Poté řídí z ministerstva obrany celý sektor speciálních sil a v říjnu 2016 dostává generálskou hodnost.

Roky ve velení 601. skupiny spadají do období, kdy česká armáda prožívala nejhlubší rozpočtový propad své historie – obranné výdaje klesly hluboko pod jedno procento HDP. Speciální síly patřily k mála schopnostem, do nichž stát dál investoval, protože byly viditelným příspěvkem do aliančních operací. Řehka jako ředitel Ředitelství speciálních sil dohlížel na jejich rozvoj právě v době, kdy se ostatní části armády spíše rušily.

K téže etapě patří i jeho méně obvyklá stránka: psaní. Vydal knihu o informační válce, tématu, které tehdy většina armádního světa ještě považovala za okrajové. O několik let později se z hybridních hrozeb stane jedna z hlavních aliančních agend – a Řehkovi ta kniha otevře dveře do úřadu, který s klasickým vojenským postupem nemá nic společného.

Jak to číst

Kariéra u speciálních sil dává velitelům pověst lidí, kteří umějí jednat rychle a bez zbytečné administrativy. V nejvyšších funkcích ozbrojených sil je to dvojsečné: táž rozhodnost, která funguje v poli, naráží na to, že armádu řídí ministerstvo, vláda a parlament. Právě o tuto hranici se povede spor v druhé polovině jeho kariéry.

Východní křídlo

V roce 2017 odchází do polského Elblągu jako zástupce velitele Mnohonárodní divize Severovýchod – štábu, který NATO postavilo po anexi Krymu právě proto, aby koordinoval obranu východního křídla.

Byla to služba na místě, kde se alianční plánování potkávalo s realitou. Divize v Elblągu zastřešovala mnohonárodní jednotky rozmístěné v Pobaltí a Polsku, tedy prvky odstrašení, o jejichž vzniku se rozhodovalo v době, kdy Vojenskému výboru NATO předsedal Petr Pavel. Řehka na jejich fungování dohlížel z druhé strany – z velitelství, které je mělo v případě konfliktu vést.

Tři roky mezi polskými a pobaltskými štáby vysvětlují leccos z jeho pozdějšího tónu. V zemích, které sousedí s Ruskem, se o možnosti velké války mluvilo věcně a bez ostychu už tehdy; v Česku to bylo téma, které většina veřejnosti považovala za teoretické. Řehka se vracel s prvním pohledem a mluvil jím – což mu doma vyneslo pověst člověka, který straší, i pověst člověka, který jediný říká nahlas, co ostatní obcházejí.

Jak to číst

Zkušenost z východního křídla je klíčem k jeho veřejným vystoupením po roce 2022. Zda je taková perspektiva realismem, nebo zkreslením z prostředí, kde je hrozba nejcitelnější, patří k legitimním sporům bezpečnostní debaty – a odpověď se liší podle toho, jak vysoko kdo hodnotí riziko konfliktu, o němž se dodnes vedou spory i mezi odborníky.

Voják v civilním úřadu

V březnu 2020 se stává ředitelem Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost. Kvůli tomu přerušuje vojenskou kariéru – krok, který se v armádě obvykle nedělá a který ho mohl stát generálský postup.

NÚKIB je civilní úřad; hvězdy se v něm neudělují. Řehka tam strávil dva roky v době, kdy Česko řešilo kybernetické útoky na nemocnice, bezpečnost sítí 5G a dezinformační vlnu kolem pandemie i války. Šlo o práci na pomezí technologie, práva a politiky – tedy přesně o to prostředí, o kterém psal ve své knize.

Když se v roce 2022 hledal nový náčelník Generálního štábu, byl Řehka teprve brigádním generálem a nepatřil k prvním jménům. Právě mimoarmádní zkušenost z něj ale udělala kandidáta přijatelného pro obě strany výběru – ministryni obrany Janu Černochovou i prezidenta Miloše Zemana, kteří se do té doby nedokázali shodnout. Zeman ho před nástupem povýšil na generálmajora.

Jak to číst

Odbočka do civilního úřadu je na vojenské dráze neobvyklá a vypovídá o dvou věcech: o ochotě riskovat kariérní postup a o tom, že Řehka nevnímal bezpečnost jen jako věc zbraní. Skeptik dodá, že přerušení služby mu nakonec paradoxně pomohlo – nabídl něco, co ostatní kandidáti neměli.

Musíme se připravit na válku

1. července 2022, čtyři měsíce po ruském vpádu na Ukrajinu, přebírá Řehka velení armády. Na svém prvním velitelském shromáždění řekne větu, která ho bude provázet celou funkci: nelze vyloučit ani ty nejvážnější scénáře.

Jeho poselství bylo konzistentní od začátku. Jediným cílem armády je bojeschopnost; protiteroristické zkušenosti si má udržet, ale připravovat se musí na válku velkého rozsahu proti vyspělému protivníkovi. V případě střetu Ruska s NATO by podle něj byla česká armáda jeho aktivním účastníkem od první minuty. Zároveň opakovaně dodával, že takovou válku nepovažuje za pravděpodobnou a že se na ni má země připravovat právě proto, aby k ní nedošlo – jde primárně o odstrašení.

Tato dvojí věta se v české debatě rozdělila na dvě poloviny a každá strana si vzala tu svou. Pro jedny mluvil poprvé někdo bez příkras a jeho varování bylo službou veřejnosti. Pro druhé šlo o šíření obav a tlak na zbrojní rozpočty; kritici z opozičních lavic mu vyčítali, že voják nemá formovat politickou náladu ve společnosti. Sám Řehka argumentoval, že relevantní političtí lídři napříč spektrem – včetně Andreje Babiše – jeho pohled chápou.

Jak to číst

Spor o Řehkovu rétoriku je ve skutečnosti sporem o roli vojáka v demokracii. Náčelník generálního štábu je hlavním vojenským poradcem vlády a má povinnost říkat, co si o hrozbách myslí; zároveň platí, že o míře ohrožení a o výdajích rozhodují politici, kteří za to nesou odpovědnost před voliči. Kde přesně leží hranice mezi odbornou výstrahou a vstupem do politické debaty, ústava neurčuje – a právě proto se o ni vedl spor po celé jeho funkční období.

Kdo komu velí

Nejtvrdší boj svého mandátu nesvedl Řehka s protivníkem, ale s vlastním ministerstvem. Spory o kompetence s ministryní obrany Janou Černochovou se táhly roky a v polovině roku 2023 dospěly až k jeho nabídce rezignace.

Rezignaci tehdy nepřijal premiér Petr Fiala a Řehku ve funkci udržel. Napětí tím ale neskončilo: podstatou sporu byla otázka, kde končí odborné velení armádě a kde začíná řízení resortu. Černochová své stanovisko formulovala v listopadu 2025 stručně – Generální štáb je součástí ministerstva obrany a jeho náčelník je podřízen vedení resortu. Řehka naopak upozorňoval, že ministr může formálně rozhodovat i o věcech, které patří do vojenské odbornosti, a v únoru 2026 to vysvětloval na veřejném slyšení v Senátu.

Do stejné doby spadá i rozjezd velkých modernizačních projektů, splnění dvouprocentního závazku vůči NATO a česká muniční iniciativa pro Ukrajinu – tedy období, kdy armáda po dvou dekádách úspor dostávala poprvé skutečné peníze. Právě to spor přiživovalo: čím větší rozpočet, tím ostřejší otázka, kdo o něm rozhoduje.

Jak to číst

Konflikt mezi náčelníkem štábu a ministrem není v demokraciích ničím výjimečným a sám o sobě neznamená selhání ani jedné strany. Principiálně platí, že v civilní kontrole ozbrojených sil má poslední slovo politik – a Řehkovi kritici mu vyčítali, že tuto hranici testoval. Jeho zastánci naopak tvrdí, že upozorňovat na rizika špatných rozhodnutí je přesně to, za co je hlavní vojenský poradce placen. Obě pozice jsou legitimní; potíž nastává, když se spor řeší veřejně.

Odchod bez skandálu

V létě 2026 končí Řehkovi závazek a s ním i čtyři roky v čele armády. Jeho nástupcem má být Miroslav Hlaváč, dosavadní první zástupce – volba, kterou schválila vláda, ocenil ji prezident, a proti níž hlasoval jediný člověk: ministr obrany.

Personální rošádu ohlásil ministr obrany Jaromír Zůna už v lednu 2026 jako součást rozsáhlé obměny generality. Kandidáty na Řehkova nástupce předložil vládě on sám a podle dostupných informací je předtím probíral i s odcházejícím náčelníkem. Na jednání 18. května 2026 však vláda vybrala Hlaváče a Zůna byl jediným ministrem, který hlasoval proti; premiér Babiš to sám oznámil na tiskové konferenci a Hlaváče označil za ideálního kandidáta.

Prezident Pavel, který nakonec náčelníka jmenuje, výběr přivítal s odkazem na Hlaváčovy velitelské zkušenosti. Kladně se vyjádřila i Jana Černochová, s níž Řehka roky sporů vedl – Hlaváče označila za logickou volbu a signál kontinuity. Řehka tak odchází způsobem, který v jeho případě není samozřejmý: bez skandálu, s nástupcem z vlastního štábu a s armádou, jejíž rozpočet za jeho funkce vzrostl na dvojnásobek toho, co zdědil.

Jak to číst

Bilance jeho mandátu má dvě čtení. V jednom jde o náčelníka, který přišel v prvním roce velké války v Evropě, řekl nahlas, co si armáda myslela, a předal ji lépe vybavenou a lépe financovanou. V druhém o důstojníka, který opakovaně testoval hranice civilního řízení a jehož veřejná varování posouvala politickou debatu směrem, kde už voják stát nemá. Že se obě čtení opírají o tytéž skutky, je na téhle kariéře to nejzajímavější.

Dítě dvou světů

Andrej Babiš se narodil 2. září 1954 v Bratislavě do rodiny, jaká byla v socialistickém Československu výjimkou: do rodiny, která směla na Západ.

Otec Štefan Babiš pracoval v zahraničním obchodě a později působil jako obchodní diplomat, mimo jiné při mezinárodní organizaci GATT v Ženevě. Malý Andrej díky tomu chodil do školy ve Švýcarsku a část dospívání strávil v Paříži. Naučil se francouzsky, viděl výlohy, zboží a životní úroveň, o kterých většina jeho vrstevníků doma jen slýchala.

Tento detail není jen barvitou vzpomínkou – vysvětluje mnohé z pozdější dráhy. Do zahraničí režim pouštěl pouze prověřené a loajální kádry; rodina Babišových patřila k privilegované vrstvě systému, nikoli k jeho obětem ani odpůrcům. Babiš sám o dětství mluví jako o formativní zkušenosti: poznal, jak funguje obchod a Západ, a chtěl se k tomu vrátit.

Jak to číst

Kritici v jeho životopise vidí kontinuitu – člověka, který uměl prosperovat v každém režimu. Obhájci namítají, že dítě si rodinu nevybírá a že jazyky a rozhled z dětství později proměnil v reálný podnikatelský úspěch. Obojí je pravda současně; otázkou pro čtenáře je, co z toho považuje za podstatnější.

Vstupenka do výkladní skříně režimu

V roce 1978 absolvuje Babiš obchodní fakultu Vysoké školy ekonomické v Bratislavě a nastupuje do podniku zahraničního obchodu Chemapol, odkud brzy přechází do Petrimexu, který obchodoval s chemikáliemi a hnojivy.

Podniky zahraničního obchodu (PZO) byly zvláštní enklávou socialistické ekonomiky: jako jediné směly obchodovat se Západem, disponovaly devizami a jejich zaměstnanci jezdili tam, kam se běžný občan nepodíval. Místo v PZO bylo jednou z nejžádanějších pozic v zemi – a nedostal ho nikdo bez kádrové prověrky a bez důvěry režimu.

Právě tady se formuje Babišův profesní styl: tvrdé vyjednávání, znalost cen a marží, síť kontaktů od Bratislavy po severní Afriku. Sám na toto období vzpomíná s hrdostí – tvrdí, že obchodovat se naučil v reálném světě, ne v učebnicích. Jeho kritici připomínají druhou stranu téže mince: prostředí PZO bylo hustě protkané Státní bezpečností, která zahraniční obchod považovala za své přirozené operační pole. Do tohoto kontextu spadá i kapitola, která Babiše provází dodnes – svazky vedené pod krycím jménem „Bureš“.

Jak to číst

Bez PZO by nebyl Agrofert. Otázka, kterou si klade každý Babišův životopisec, zní: byl to talent, který si systém všiml, nebo systémový kádr, kterému talent pomohl? Odpověď zřejmě leží někde mezi.

Agent Bureš: složka, kterou nelze zavřít

V roce 1980 vstupuje Babiš do KSČ – podle vlastních slov proto, že to kariéra v zahraničním obchodě vyžadovala. O dva roky později se v archivech Státní bezpečnosti objevuje jeho jméno se svazkem agenta pod krycím jménem „Bureš“.

Fakta, na kterých se shodnou obě strany sporu: dokumenty existují, jsou uloženy ve slovenském Ústavu paměti národa (ÚPN) a evidují Babiše nejprve jako důvěrníka, od listopadu 1982 jako agenta. Svazky popisují schůzky s řídícími důstojníky v bratislavských konspiračních bytech. ÚPN i většina historiků, kteří s materiály pracovali, je považují za autentické – StB podle nich neměla důvod evidenci falšovat.

Babišova obrana je konzistentní přes třicet let: nikdy vědomě nespolupracoval, nic nepodepsal a zápisy si důstojníci vymýšleli, aby vykázali činnost. Na Slovensku vedl dlouhý soudní spor o očištění jména. V roce 2014 nižší soudy jeho žalobě vyhověly – mimo jiné na základě výpovědí bývalých příslušníků StB. Slovenský Ústavní soud však v roce 2017 verdikty zrušil s tím, že ÚPN jako správce archivu nemůže být žalovanou stranou, a v roce 2018 byla žaloba definitivně zamítnuta. Právně tedy tato fáze sporu skončila z procesních důvodů – bez rozhodnutí o tom, co se v 80. letech skutečně stalo.

V roce 2023 podal Babiš novou žalobu, tentokrát proti slovenskému ministerstvu vnitra – a ta přinesla zásadní obrat. 11. října 2024 schválil Městský soud Bratislava IV smír, v němž Slovenská republika zastoupená ministerstvem vnitra uznala, že Babiš byl jako agent „Bureš“ evidován neoprávněně a že s StB vědomě nespolupracoval. Ministerstvo krok zdůvodnilo dvěma právními analýzami a vysokým rizikem prohry; Babiš se výměnou vzdal nároků na náhradu škody, odhadovaných na stovky tisíc eur. Sám mluví o definitivní tečce.

Druhá polovina příběhu je ale stejně podstatná. Slovenský ÚPN se smírem nesouhlasí a trvá na tom, že oprávněnost evidence dokládá více na sebe navazujících spisů; podle jeho mluvčího dohoda ministerstva na archivních faktech nic nemění. Kritici včetně tehdejšího premiéra Fialy označili smír za politický handl – slovenským ministrem vnitra byl Matúš Šutaj Eštok z Hlasu-SD a Babiš krátce předtím podpořil Petera Pellegriniho v prezidentské volbě. Zaznělo i to, že „neoprávněnost evidence“ je právní konstrukce, která nemaže samotný záznam v archivu.

Jak to číst

Čtenář má před sebou klasické dilema práce s archivy represivního aparátu: dokumenty tvrdí jedno, jediný žijící přímý aktér druhé – a stát, který archiv spravuje, se sám rozešel s institucí, jež jej vede. Od roku 2024 tedy nejde jen o Babišovo tvrzení: neoprávněnost evidence uznal slovenský stát v soudem schváleném smíru, který ovšem vznikl dohodou, nikoli dokazováním, a ÚPN jej odmítá. Jisté je, že Babiš patřil k prověřeným kádrům režimu – členství v KSČ ani lukrativní místo v PZO nezpochybňuje ani on sám. Zda k tomu patřila i vědomá spolupráce s StB, zůstává na úsudku každého, kdo si dokumenty a argumenty projde.

Delegát v Casablance

V roce 1985 odjíždí Babiš s rodinou do Maroka jako delegát Petrimexu. Šest let obchoduje s fosfáty a hnojivy – a vrací se v momentě, kdy se doma hroutí systém, který ho vyslal.

Zahraniční post byl vrcholem kariéry obchodníka PZO: plat v devizách, služební vůz, život nesrovnatelný s realitou normalizačního Československa. A opět platilo, že na Západ – byť přes severní Afriku – režim pouštěl jen ty, kterým věřil. Babiš v Casablance vyjednával s partnery z celého světa a podle pamětníků patřil k nejvýkonnějším lidem podniku.

Klíčové je načasování návratu. Do Bratislavy se vrací v roce 1991, do země uprostřed transformace, s něčím, co tehdy mělo cenu zlata: znalostí západního obchodu, jazyky, kontakty na dodavatele i odběratele a přehledem o tom, jak fungují komoditní toky. Zatímco většina společnosti se učila kapitalismus za pochodu, Babiš ho deset let praktikoval.

Jak to číst

Marocká štace je nejméně kontroverzní kapitolou Babišova předlistopadového života – a zároveň nejlepším vysvětlením jeho porevolučního startu. Náskok, který v 90. letech proměnil v Agrofert, nevznikl v roce 1993. Vznikl tady.

Zrození Agrofertu

25. ledna 1993 vzniká Agrofert – nenápadná obchodní firma s hrstkou zaměstnanců, dceřiná společnost státního Petrimexu. Do pěti let ji Andrej Babiš zcela ovládne. Jak přesně, o tom se vedou spory dodnes.

Babišova verze je příběhem podnikatele: firmu vybudoval z ničeho, s úvěrem, vlastní pílí a znalostí trhu s hnojivy, kterou nikdo jiný neměl. A výsledky mu dávají za pravdu v jednom – z obchodní firmy skutečně vyrostl gigant, což se bez mimořádných schopností nestává.

Druhá verze pochází od bývalého vedení Petrimexu. Podle ní došlo v roce 1995 k navýšení kapitálu Agrofertu, při němž vstoupila švýcarská společnost O.F.I. s neprůhlednou vlastnickou strukturou – a podíl mateřského Petrimexu se propadl do menšiny, aniž o tom podnik podle svých pozdějších představitelů reálně rozhodl. Petrimex mluvil o vyvedení firmy a léta se soudil, žaloby ale nikam nevedly. Kdo za O.F.I. skutečně stál a odkud přišel kapitál, nebylo nikdy plně doloženo; kontrolu nad Agrofertem nakonec získal Babiš.

Jak to číst

Zrod Agrofertu je typickým příběhem divokých 90. let: formálně legální kroky, šedé zóny, slabý stát a vítěz, který byl rychlejší a informovanější než ostatní. Pro jedny zakladatelský mýtus schopného podnikatele, pro druhé první velký doklad metody, která se později objeví i v politických kauzách – pohyb na hraně pravidel, vždy o krok napřed před těmi, kdo je vymáhají.

Impérium od pole po pult

Za patnáct let vyroste z obchodní firmy koncern: chemičky Deza, Precheza a Lovochemie, síť zemědělských podniků, potravinářské značky jako Penam, Olma nebo Kostelecké uzeniny. Agrofert ovládne řetězec „od pole po pult“ – a jeho majitel se zařadí mezi nejbohatší Čechy.

Babišova strategie byla konzistentní: skupovat podniky v potížích, tvrdě je restrukturalizovat a propojovat do vertikály, kde si firmy navzájem dodávají suroviny, služby i odbyt. V branži získal pověst obávaného, ale výkonného vlastníka. Koncern nakonec čítal stovky firem a desítky tisíc zaměstnanců i v Německu a na Slovensku a Babišův majetek Forbes dlouhodobě řadil do první trojky v zemi.

Dvě věci z této éry předznamenávají budoucí konflikty. Zaprvé závislost na veřejných penězích: zemědělsko-potravinářský byznys stojí na dotacích a Agrofert se stal jejich největším příjemcem v Česku – což je legální, ale v momentě, kdy majitel vstoupí do politiky, vznikne bezprecedentní střet zájmů. Zadruhé styl řízení: absolutní kontrola jediného vlastníka, kterou později Babiš přenese i do svého politického hnutí.

Jak to číst

Nikdo vážně nezpochybňuje, že Agrofert je mimořádný podnikatelský výkon. Spor se vede o to, do jaké míry vyrostl na trhu – a do jaké míry na umění pracovat se státem: s dotacemi, regulacemi a politickými kontakty. Odpověď na tuto otázku do velké míry určuje, jak kdo čte celý Babišův pozdější politický projekt.

Miliardář jde do politiky

Na podzim 2011 zakládá druhý nejbohatší muž země „Akci nespokojených občanů“ – ANO. Vstupuje do politiky s heslem, že zkorumpovaný stát rozkradly tradiční strany a že on, úspěšný manažer, ho bude „řídit jako firmu“.

Načasování bylo dokonalé. Česko procházelo sérií korupčních skandálů, důvěra v ODS a ČSSD se hroutila a společnost hledala někoho „zvenčí“. Babiš nabídl přesně to: image praktika, který nemluví jako politik, protiuzavřenou rétoriku („všichni kradnú“) a prakticky neomezený rozpočet na profesionální marketing. Politologové pro tento model razí termín podnikatelská strana: hnutí vlastněné a řízené zakladatelem jako jeho projekt.

Od začátku zněla i zásadní námitka: může majitel největšího příjemce státních dotací a zemědělsko-chemického impéria nezávisle spravovat stát, který jeho byznys reguluje a financuje? Babiš odpovídal, že je tak bohatý, že krást nepotřebuje – a že do politiky jde ze stejného důvodu, z jakého řídí firmy: protože to umí lépe než ostatní.

Jak to číst

Založení ANO je bod, od kterého se český veřejný život dělí na „babišovce“ a „antibabišovce“. Jedni v něm vidí manažera, který zavedl do politiky výkon a normální jazyk. Druzí oligarchu, který si politiku koupil jako pojistku byznysu. Následujících deset let dodá argumenty oběma táborům.

Průlom: volby a noviny

V červnu 2013 kupuje Agrofert vydavatelství MAFRA – MF DNES, Lidové noviny a iDNES.cz. O čtyři měsíce později získává ANO ve sněmovních volbách 18,7 % a stává se druhou nejsilnější silou v zemi. Byznys, média a politika se poprvé potkávají v jedněch rukou.

Nákup MAFRY vyvolal okamžitou vlnu kritiky a odchodů novinářů: dvě nejvlivnější seriózní tiskoviny v zemi získal muž, který právě kandidoval. Babiš sliboval, že do redakcí zasahovat nebude. V roce 2017 však unikly nahrávky, na nichž s reportérem MF DNES probírá načasování článků proti politickým konkurentům – pro kritiky definitivní důkaz, že obavy byly oprávněné. Babiš mluvil o vytržení z kontextu a nezákonném odposlechu.

Volební průlom sám o sobě byl politickým zemětřesením: hnutí staré dva roky přeskočilo etablované strany a vstoupilo do vlády s ČSSD a KDU-ČSL. Model „strana jako firma“ prokázal, že funguje – disciplinovaná kampaň, marketing místo ideologie, kandidátky plné manažerů a osobností bez politické minulosti.

Jak to číst

Epilog přišel po deseti letech: v roce 2023 Agrofert MAFRU prodal poté, co novela zákona zpřísnila pravidla vlastnictví médií politiky. Otázka pro čtenáře zní, zda desetiletí, kdy lídr vládního hnutí vlastnil klíčová média, poznamenalo českou veřejnou debatu trvale – a komu taková koncentrace moci vlastně vadila, dokud se netýkala jeho.

Ministr, který „maká“

Od ledna 2014 je Babiš vicepremiérem a ministrem financí. Prosadí elektronickou evidenci tržeb i kontrolní hlášení a stát hospodaří poprvé po letech s přebytkem. Zároveň se ale rodí kauzy, které ho budou provázet dodnes.

Na straně výsledků: výběr daní rostl, rozpočet roku 2016 skončil v přebytku přes 60 miliard a Babišova popularita s ním. EET rozdělila zemi – pro příznivce narovnala podnikatelské prostředí, pro odpůrce šikanovala živnostníky; příznačné je, že další vláda ji zrušila. Ekonomové dodnes vedou spor, kolik z lepšího výběru daní způsobila opatření a kolik konjunktura.

Na straně kauz: vyšlo najevo, že Babiš v roce 2012 nakoupil korunové dluhopisy vlastního Agrofertu za 1,5 miliardy – legální, ale daňově výhodnou konstrukci, kterou jako ministr sám pomáhal rušit. Kvůli novele zákona o střetu zájmů, přezdívané „lex Babiš“, převedl v únoru 2017 Agrofert do svěřenských fondů; kritici od začátku tvrdili, že jde o formalitu, protože správci fondů byli jeho blízcí lidé. A v květnu 2017, po zveřejnění nahrávek s reportérem MF DNES a sporech o dluhopisy, ho premiér Sobotka z vlády odvolal.

Jak to číst

Ministerská léta jsou Babiš v kostce: nesporná energie a hmatatelné výsledky vedle systematického stírání hranice mezi veřejným zájmem a vlastním byznysem. Odvolání z vlády mu přitom politicky neublížilo – do voleb 2017 šel jako mučedník „tradičních stran“ a vyhrál je s náskokem.

Triumf s obviněním v kapse

Říjen 2017: ANO vyhrává volby s 29,6 % a ziskem 78 mandátů. Měsíc předtím vydala Sněmovna Babiše k trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo. 6. prosince je jmenován premiérem – jako první trestně stíhaný předseda vlády v historii země.

Podstata kauzy: Farma Čapí hnízdo, konferenční areál u Olbramovic, byla v letech 2007–2008 vyvedena z Agrofertu, akcie skončily u Babišových dětí a partnerky a takto „malá firma“ získala padesátimilionovou evropskou dotaci určenou výhradně malým a středním podnikům. Po vypršení dotačních podmínek se farma vrátila pod Babišovo podnikání. Obžaloba v tom vidí účelovou konstrukci a dotační podvod; Babiš od začátku mluví o splněných podmínkách a o politické objednávce s cílem vytlačit ho z politiky.

Politicky obvinění paradoxně fungovalo v jeho prospěch: voličům ho prezentoval jako důkaz, že se ho „systém“ bojí. První, čistě anoveckou vládu sice Sněmovna v lednu 2018 nepodpořila – stíhaný premiér byl pro většinu stran nepřekročitelný – ale Babiš vládl dál v demisi a trpělivě skládal většinu novou.

Jak to číst

Rok 2017 založil ústřední konflikt éry: smí zemi vést člověk, o jehož vině či nevině teprve rozhodnou soudy? Babišovi voliči odpověděli, že platí presumpce neviny a výsledky. Jeho odpůrci, že jde o bezprecedentní srůst moci výkonné s osobními zájmy. Soudní část příběhu najdete v kartě „Soudní ping-pong“ – po devíti letech stále nemá tečku.

Vláda s podporou komunistů, syn na Krymu a plná Letná

V červenci 2018 získává Babišova druhá vláda – koalice s ČSSD – důvěru díky toleranci KSČM. Poprvé od roku 1989 se komunisté podílejí na moci. Následujících osmnáct měsíců patří k nejdramatičtějším v novodobé politice.

Listopad 2018: reportéři Seznam Zpráv nacházejí ve Švýcarsku Babišova syna Andreje mladšího. Ten před kamerou tvrdí, že byl v době vyšetřování Čapího hnízda odvezen na Krym, aby nebyl k dispozici policii. Babiš reaguje zdrcujícím osobním protiútokem: syn je vážně nemocný (trpí schizofrenií) a novináři zneužili nemocného člověka. Opozice vyvolá hlasování o nedůvěře; vláda ho ustojí. Otázka, co se kolem cesty na okupovaný Krym skutečně stalo, zůstala bez definitivní odpovědi – syn později u soudu vypovídal jako svědek obžaloby.

Červen 2019: poté, co ministerstvo spravedlnosti převzala Marie Benešová jen den po zveřejnění Babišova obvinění policií, vrcholí protesty spolku Milion chvilek pro demokracii. Na pražskou Letnou přichází kolem čtvrt milionu lidí – největší shromáždění od roku 1989. Demonstranti žádají demisi premiéra ve střetu zájmů; Babiš odpovídá, že vláda vzešla ze svobodných voleb a „ulici“ neustoupí.

Jak to číst

Tato kapitola nejlépe ukazuje, proč Babiš zemi polarizuje. Jeho odpůrci viděli premiéra, který normalizoval komunisty, čelil podezření z manipulace svědků a ignoroval statisíce lidí v ulicích. Jeho voliči viděli štvanici médií a „pražské kavárny“ na politika, který jim zvyšoval důchody a platy. Obě skupiny sledovaly tytéž události – a odnesly si z nich neslučitelné příběhy.

Rok, kdy se všechno sešlo

Duben: závěrečný audit Evropské komise potvrzuje Babišův střet zájmů. Říjen: Pandora Papers a těsná volební porážka během jediného týdne. Prosinec: konec ve Strakově akademii. Rok 2021 je anatomií pádu – i když, jak se ukáže, jen dočasného.

Audit Komise uzavřel, že Babiš navzdory svěřenským fondům Agrofert fakticky ovládá, koncern proto nemá nárok na evropské dotace – závěr, který o tři roky později potvrdí i český soud. V pozadí ležela i covidová bilance: Česko patřilo v zimě 2020/21 k zemím s nejvyšším počtem úmrtí na obyvatele na světě a rozpočty skončily v rekordních deficitech; vláda argumentovala bezprecedentní krizí a masivní pomocí ekonomice.

Tři dny před volbami zveřejnilo mezinárodní konsorcium novinářů Pandora Papers: Babiš podle nich v roce 2009 koupil přes řetězec offshorových firem nemovitosti na francouzské Riviéře za stovky milionů korun, aniž strukturu kdy přiznal. Babiš mluvil o zdaněných penězích a předvolební špinavosti; české orgány nakonec nikoho neobvinily. Volby ANO prohrálo o pouhých 0,7 bodu s koalicí SPOLU – paradoxně při zisku 27,1 %, tedy víc než v roce 2013. Proti němu se však složila sněmovní většina pěti stran.

Jak to číst

Babiš neprohrál proto, že by ztratil voliče – prohrál proto, že proti sobě sjednotil všechny ostatní. To je klíč k pochopení jeho další strategie: v opozici nebude hledat střed, ale mobilizovat vlastní tábor. A jak ukáže rok 2025, spočítal si to správně.

Nejsledovanější proces v zemi

Dvakrát zproštěn, dvakrát zrušeno, potřetí před soudem. Kauza Čapí hnízdo se táhne od roku 2015, žaloba padla v roce 2019 – a v době, kdy Babiš potřetí usedá do premiérského křesla, stále nemá pravomocný konec.

Rekapitulace: V lednu 2023, pár dní před prezidentskou volbou, zprostil Městský soud v Praze Babiše i Janu Nagyovou obžaloby – skutek podle soudce Jana Šotta nebyl trestným činem. Vrchní soud verdikt zrušil a vrátil; městský soud v únoru 2024 zprostil znovu. V červnu 2025 však odvolací senát zrušil i druhý rozsudek a učinil bezprecedentní krok: závazným právním názorem konstatoval, že dokazování neumožňuje jiný závěr, než že obžalovaní naplnili skutkovou podstatu dotačního podvodu a poškození finančních zájmů EU. Městský soud, který rozhodoval potřetí, byl tímto názorem vázán.

Rok 2026 kauzu rozdělil na dvě větve. Počátkem března Sněmovna Babiše nevydala k trestnímu stíhání, takže jeho řízení je po dobu poslaneckého mandátu přerušeno a soud 12. března jeho věc vyloučil k samostatnému projednání. Nagyová tuto ochranu nemá – 4. května 2026 ji Městský soud jako první instance nepravomocně uznal vinnou z dotačního podvodu a poškození finančních zájmů EU a uložil jí tříletou podmínku s pětiletou zkušební dobou a peněžitý trest 500 tisíc korun. Soudce Šott u toho poznamenal, že senát se závěry Vrchního soudu nadále nesouhlasí, musí je však respektovat. Nagyová vinu odmítá a může se odvolat; Babiš označil rozsudek za odsouzení na objednávku a o vydání Sněmovnu žádat nehodlá.

Právě tento postup rozděluje i právnickou obec. Část advokátů mluví o legitimním ukončení „procesního ping-pongu“, které umožnil nález Ústavního soudu z března 2023; obhajoba a část komentátorů o faktickém odsouzení odvolacím soudem bez plnohodnotného procesu. Babiš, který podle svých slov třikrát sám požádal o vydání ke stíhání, dnes říká, že už nevěří v nestrannost všech českých soudů, a kauzu označuje za čtrnáct let trvající politický boj proti své osobě.

Jak to číst

Po jedenácti letech skončila kauza ve stavu, který neuspokojí nikoho: spolupracovnice nepravomocně odsouzena, hlavní obžalovaný chráněn mandátem, o jeho vině či nevině nerozhodl soud, ale hlasování Sněmovny. Nabízejí se tak dva závěry k výběru: buď mohl premiér země léta čelit vykonstruovanému procesu a Sněmovna ho před ním ochránila, nebo země tolerovala v čele vlády muže, jehož věc soudy nestihly rozhodnout dřív, než mu imunita rozhodnutí odsunula. Délka řízení je sama o sobě výpovědí o stavu české justice – na tom se výjimečně shodnou oba tábory.

Nový evropský domov: Patrioti

30. června 2024 podepisují ve Vídni Viktor Orbán, Herbert Kickl a Andrej Babiš „patriotický manifest“. Vzniká frakce Patrioti pro Evropu – a ANO tím dokončuje pozoruhodnou ideovou pouť: od liberálního středu k národně-konzervativní pravici.

Ještě v roce 2019 sedělo ANO v liberální frakci Renew po boku Macronova hnutí. Odchod k Orbánovu Fideszu a rakouským svobodným – a následné rozšíření o francouzské Národní sdružení, které z Patriotů udělalo třetí nejsilnější sílu europarlamentu – znamenal programový obrat: proti Zelené dohodě, proti migračnímu paktu, za „Evropu národů“.

Babiš obrat vysvětluje tím, že se nezměnil on, ale Brusel – Green Deal a migrační politika podle něj ohrožují průmysl i bezpečnost a ANO hájí národní zájmy. Kritici čtou tentýž pohyb jako čistý oportunismus podnikatele s politickým produktem: hnutí bez ideologie prostě přesouvá nabídku tam, kde rostou voliči. A připomínají citlivý detail – blízkost některých nových spojenců k Moskvě v době, kdy na Ukrajině trvá válka.

Jak to číst

Málokterá epizoda ukazuje povahu ANO lépe: hnutí jednoho muže dokáže během dekády obsloužit liberální střed i národoveckou pravici, aniž ztratí voliče. Je to důkaz mimořádné politické adaptability, nebo nepřítomnosti jakéhokoli přesvědčení? Odpověď záleží na tom, co od politiky očekáváte.

Comeback: 34,5 procenta

Sněmovní volby 3.–4. října 2025 vyhrává ANO s historickým ziskem 34,5 % a 80 mandáty. Po čtyřech letech opozice se Babiš vrací – silnější, než kdy byl, a s koaličními partnery, které by si dřív držel od těla.

Kampaň postavil na životních nákladech: drahé energie, inflace a „vláda, která se stará o Ukrajinu víc než o vás“. Recept z roku 2021 – mobilizovat vlastní tábor místo dobývání středu – tentokrát vyšel dokonale, protivládní nálada mu přihrála i část nespokojeného středu. Vládu složil s SPD Tomia Okamury, jenž se stal předsedou Sněmovny, a s Motoristy sobě; síly, které dřív označoval za extrém, se staly partnery.

Zbývala překážka, na kterou čekala celá země: střet zájmů. Prezident Pavel podmínil jmenování tím, že Babiš veřejně vysvětlí jeho řešení. 4. prosince Babiš oznámil nevratné vložení Agrofertu do svěřenského fondu RSVP Trust s nezávislým správcem – s tím, že se mu koncern nevrátí ani po odchodu z politiky. Kritici okamžitě upozornili, že mimo fond zůstává část jeho byznysu včetně firmy vlastnící Čapí hnízdo a že ještě počátkem roku 2026 byl v rejstříku veden jako jediný akcionář, protože převod čekal na zahraniční souhlasy.

Jak to číst

Volby 2025 potvrdily, že Babišův příběh o zapomenutých obyčejných lidech rezonuje i po patnácti letech v politice – a že žádná kauza jeho jádrem neotřásla. Otázka, zda „nevratný“ fond skutečně přetíná vazbu mezi premiérem a koncernem, zůstává otevřená; posoudit ji mají evropské i české instituce.

Právo, a hned to nejtechničtější

Alena Schillerová se narodila 18. března 1964 v Brně. Na tamní právnické fakultě promovala v roce 1986, o dva roky později získala doktorát práv a specializovala se na obor, který si dobrovolně nevybírá skoro nikdo: na správní a daňové právo.

Volba oboru je klíčem k celé její dráze. Daňové právo je disciplína procesních lhůt, judikatury a technických detailů – málo viditelná, zato taková, v níž se odbornost buduje léta a nedá se předstírat. Studium si později doplnila ještě doktorandským stupněm zakončeným v roce 2000.

Tady ovšem životopis mlčí. Právnickou fakultu dokončila v roce 1986, doktorát práv o dva roky později – ale všechny její oficiální životopisy, na webu ministerstva financí i vlády, začínají teprve 1. srpnem 1991, kdy nastoupila na Finanční úřad Brno-venkov. Co dělala pět let mezi promocí a tímto datem, žádný veřejný zdroj neuvádí. Ke svému případnému členství v KSČ se nikdy nevyjádřila a žádný záznam o něm veřejně dostupný není.

Z toho ale nelze vyvozovat nic v žádném směru. Zatímco svazky Státní bezpečnosti jsou dohledatelné v Archivu bezpečnostních složek, kartotéky členů komunistické strany nejsou digitalizované ani veřejně prohledávatelné. U strany, která měla před listopadem 1989 zhruba milion a půl členů – tedy desetinu obyvatel země – proto mlčení zdrojů nedokazuje ani členství, ani jeho absenci.

Jak to číst

Schillerová je v české politice zástupkyní typu, který se sem dostává zřídka: úřednice s hlubokou oborovou expertizou, nikoli aktivistka, podnikatelka ani stranická kariéristka. Jak dalece odbornost obstojí, když ji člověk začne používat v politickém sporu, ukazují až pozdější kapitoly.

Její nedoložené předlistopadové období je zároveň dobrou připomínkou, jak nerovnoměrně je minulost jednotlivých politiků zdokumentovaná. U některých drah lze uvést přesná data vstupu do strany či čísla svazků, u jiných neexistuje nic – a rozdíl často nespočívá v tom, co kdo dělal, ale v tom, jaké archivy jsou dnes přístupné. Absenci údajů proto tato osa neuvádí jako přednost ani jako podezření, ale jako to, čím je: mezeru.

Pětadvacet let ve finanční správě

Od právničky finančního úřadu k ředitelce. Čtvrtstoletí ve stejné instituci, prošlé po jednotlivých stupních – dráha, kterou má v české vrcholné politice málokdo.

Nastoupila v srpnu 1991 jako právnička Finančního úřadu Brno-venkov. Během tří let vedla právní a exekuční oddělení, od roku 1995 byla zástupkyní ředitele a v letech 2006 až 2012 stála v čele téhož úřadu. Poté přešla na krajskou úroveň a nakonec na Generální finanční ředitelství, kde vedla odbor právního a daňového procesu.

Souběžně budovala odbornou pověst mimo úřad: je spoluautorkou komentářů k daňovému řádu a přehledů judikatury, přednášela na právnické fakultě i pro Komoru daňových poradců a zasedala v pracovní komisi Legislativní rady vlády pro finanční právo. V oboru byla známá dřív, než ji zaregistrovala veřejnost.

Jak to číst

Tahle etapa vysvětluje obojí – i to, proč Schillerová v politických debatách mluví jistěji než většina jejích oponentů, i to, co jí kritici vyčítají. Úřednický kádr, který ví, jak systém funguje zevnitř, umí jeho pravidla stejně dobře dodržovat jako obcházet. Který z obou vzorců převládl, se posuzuje podle konkrétních rozhodnutí, ne podle životopisu.

Tvář elektronické evidence tržeb

V lednu 2016 se stala náměstkyní ministra financí pro daně a cla. Tím ministrem byl Andrej Babiš – a hlavním úkolem zavedení EET, projektu, který rozdělil zemi na dva tábory.

Na starosti měla technickou i legislativní přípravu, tedy tu část, kde se rozhodovalo, jak bude systém reálně fungovat. Sama ho hájila argumentem, že narovnal podnikatelské prostředí a zlepšil výběr daní, byť za cenu zátěže pro poplatníky. Odpůrci mluvili o šikaně živnostníků; spor nikdy nedospěl ke shodě a EET nakonec zrušila Fialova vláda. Ekonomové se dodnes přou, kolik z lepšího výběru daní způsobila opatření a kolik tehdejší konjunktura.

V květnu 2017, po Babišově odvolání z vlády, ji šéf ANO navrhoval na uvolněné ministerstvo. Premiér Bohuslav Sobotka to odmítl. Trvalo jen sedm měsíců, než se do stejné funkce dostala jinou cestou – po volbách, které ANO drtivě vyhrálo.

Jak to číst

EET je dobrým testem toho, jak čtenář váží technokratickou expertizu. Pro jedny šlo o kompetentně odvedenou práci na projektu, který stát dlužil poctivým podnikatelům. Pro druhé o precizní provedení špatného nápadu. Odbornost sama o sobě neříká nic o tom, zda byl záměr správný – rozhoduje o tom, zda byl proveden dobře.

Z úřednice ministryní

13. prosince 2017 ji prezident Miloš Zeman jmenoval ministryní financí v menšinové vládě Andreje Babiše. O rok a půl později se stala i místopředsedkyní vlády pro ekonomiku – druhou nejvýznamnější osobou kabinetu.

Vstupovala do funkce v ideální ekonomické situaci: rostoucí příjmy, klesající nezaměstnanost a rozpočty, které se dařilo držet takřka vyrovnané. Prosazovala digitalizaci daňové správy, předvyplněná daňová přiznání a zjednodušení systému – agendu, která navazovala na její úřednickou dráhu a byla politicky nekonfliktní.

Právě z těchto let ale pochází výtka, která ji provází dodnes: že v době hojnosti nevytvářela rezervy. Národní rozpočtová rada i opozice opakovaně upozorňovaly, že strukturální schodek zůstává i v nejlepších letech, protože rostoucí příjmy mizí v rostoucích výdajích. Schillerová argumentovala tím, že peníze šly na platy, důchody a investice – tedy tam, kam podle vlády patřily.

Jak to číst

Spor o hospodaření v dobrých letech je jedním z mála, kde lze rozhodnout dodatečně: když v roce 2020 přišla krize, ukázalo se, jak velký polštář stát měl. Odpověď na otázku, zda šlo o promarněnou příležitost, nebo o legitimní investici do životní úrovně, se ale i tak liší podle toho, co kdo od rozpočtu čeká.

Půl bilionu a daň, kterou zrušila s opozicí

Pandemie proměnila ministryni financí z manažerky přebytků ve správkyni největších schodků v historii země. A uprostřed toho prošla daňová změna, která rozpočtu trvale ubrala desítky miliard – prosazená společně s ODS.

Sněmovna v létě 2020 povolila vládě schodek půl bilionu korun a rozpočty let 2020 a 2021 skončily v dosud nevídaných deficitech. Schillerová to hájila tím, že šlo o nejhorší krizi od třicátých let a že do ekonomiky bylo naopak nutné peníze napumpovat; kritici namítali, že skutečné covidové výdaje byly nižší než povolený rámec a že se pod hlavičkou krize rozpouštěly i běžné výdaje.

Souběžně padla superhrubá mzda. Sazby daně z příjmu klesly na 15 a 23 procent a výpadek příjmů odhadovalo samo ministerstvo na 74 až 90 miliard ročně; Schillerová veřejně přiznala, že plán, jak ho kompenzovat, nemá, a označila změnu za investici do spotřeby domácností. Varovala před ní Národní rozpočtová rada. Historicky pikantní detail: prosadit ji pomohly hlasy tehdejší opoziční ODS v čele se Zbyňkem Stanjurou – tedy lidí, kteří o rok později převzali rozpočet i s dírou, kterou to způsobilo.

Jak to číst

Tahle kapitola je učebnicovou ukázkou, jak se odpovědnost za veřejné finance rozostří, když na jednom kroku spolupracují vláda i opozice. Schillerová nese odpovědnost za rozpočet, do kterého škrt zapracovala bez náhrady; ODS za to, že ho prosazovala a ještě rozšířila. Kdo si z toho odnese jaký díl viny, patří k nejpolitičtějším otázkám celé osy.

Čtyři roky v první lavici opozice

Po prohraných volbách 2021 se stala předsedkyní poslaneckého klubu ANO a místopředsedkyní hnutí. Ze správkyně státní pokladny se přes noc stala nejhlasitější kritička toho, jak ji spravuje někdo jiný.

Vedení klubu je funkce, o níž se venku moc neví, uvnitř Sněmovny ale rozhoduje o tempu jednání. Za jejího vedení patřilo ANO k nejaktivnějším opozicím novodobé historie: dlouhé obstrukce, ostré rozpravy a systematický útok na jedno téma – drahotu a konsolidační balíček Fialovy vlády. Sama se stala jednou z nejvýraznějších tváří hnutí na sociálních sítích, kde kombinuje odborný slovník s velmi přímočarým politickým marketingem.

Kritici jí z těchto let vyčítají obrat o sto osmdesát stupňů: ministryně, která sama vytvořila rekordní schodky a zrušila daň bez náhrady, útočila na nástupce za to, že se s deficitem potýkají. Její odpověď zněla, že rozdíl je v tom, na co se peníze utrácejí, a že Fialova vláda dopady krize řešila na účet lidí.

Jak to číst

Přechod od vládnutí k opozici prověřuje konzistenci každého politika a málokdo v něm obstojí bez šrámu. U Schillerové je zajímavé, že si nezměnila jazyk – dál mluví čísly a paragrafy, jen je používá opačným směrem. Zda je to profesionalita, nebo důkaz, že odbornost slouží pozici a ne naopak, musí posoudit čtenář sám.

Návrat do Letenské

15. prosince 2025 se vrátila tam, odkud před čtyřmi lety odešla: jako místopředsedkyně vlády a ministryně financí třetího Babišova kabinetu. A hned první úkol byl politicky výbušný – sestavit rozpočet, který jí předchůdce nechal rozpracovaný.

Návrh Fialovy vlády počítal se schodkem 286 miliard korun. Schillerová ho odmítla s tím, že neodpovídá skutečnosti: podle ní obsahoval účetní triky, mimorozpočtové půjčky a podhodnocené výdaje, zejména v sociální oblasti. Rozpočtové provizorium na začátku roku přijala jako cenu za to, že si na přepracování vezme čas, a ohlásila „návrat k realitě“ – tedy vyšší, ale podle ní pravdivější číslo.

Rétoricky tím vytvořila past, ze které se špatně hledá východisko: každý miliardu navíc lze vysvětlit jako dědictví předchůdců a každou úsporu jako vlastní zásluhu. Opozice okamžitě namítla, že rozpočet je od okamžiku svého předložení nástrojem nové vlády a odpovědnost za něj nese ona.

Jak to číst

Spor o to, čí je rozpočet, provází každou změnu vlády a obě strany v něm mají kus pravdy – makroekonomické dědictví je skutečné, stejně jako svoboda nové vlády s ním naložit. Rozhodující je, co se ukáže za rok: zda se deficit skutečně snižoval, nebo zda „návrat k realitě“ znamenal jen posunutí laťky.

Rozpočet, který podle rady porušil zákon

Vláda předložila rozpočet se schodkem 310 miliard korun. Národní rozpočtová rada konstatovala, že velmi pravděpodobně odporuje zákonu o rozpočtové odpovědnosti, a označila takovou situaci za bezprecedentní. Ministryně financí kritiku odmítla.

Zákonný strop deficitu byl výrazně nižší a předseda rady Mojmír Hampl namítal především proti přesunu plateb za obnovitelné zdroje z občanů na stát, který podle něj s literou zákona v příkrém rozporu je. Schillerová argumentovala tím, že rozpočtová pravidla fakticky porušovala už minulá vláda, jen bez adekvátní odezvy téže rady, a že současný zákon není v souladu s novým evropským Paktem stability – proto vláda předložila vlastní novelu. Právě ta v květnu 2026 vyvolala další vlnu kritiky: podle NRR i opozice si jí kabinet uvolnil ruce k ještě vyšším schodkům, což ministryně popírá.

Do stejného období spadá i moment, kdy se od premiéra veřejně odlišila. Když Andrej Babiš označil Národní rozpočtovou radu za zbytečnou a její zrušení nadhodil i její vlastní náměstek Petr Mach, Schillerová na tiskové konferenci prohlásila, že zrušení rady nepřipravuje, protože je zřízena zákonem. Zároveň se hlásí k úspěchu, na který vláda odkazuje nejčastěji – k nejnižší inflaci za devět let, kterou přičítá právě převedení poplatků za obnovitelné zdroje na stát.

Jak to číst

Tady se potkávají dvě legitimní teze. Rozpočtová pravidla existují právě proto, aby vláda nemohla jejich výklad ohýbat podle vlastních priorit – a instituce, která na to upozorňuje, dělá svou práci. Zároveň platí, že vláda vzešlá z voleb má právo na jiné priority než ta předchozí a že spor o účetní poctivost rozpočtu vedly obě strany už předtím, každá ze své lavice. Rozhodne až doba: zda se schodky budou snižovat, jak vláda slibuje, nebo poroste dluh, před kterým rada varuje.

Třetí cesta: mimo stranu

Petr Fiala se narodil 1. září 1964 v Brně. Reprezentuje jinou předlistopadovou dráhu než armáda či zahraniční obchod: katolické intelektuální prostředí, ve kterém se dalo žít bez stranické legitimace.

Vyrůstal v katolicky založené rodině a na brněnské filozofické fakultě vystudoval češtinu a dějepis. Souběžně se pohyboval v okruhu katolického disentu: bytové semináře, samizdatové texty, „podzemní“ vzdělávání mimo oficiální struktury. Nebyl signatářem Charty ani vězněným disidentem – historici pro tento typ postoje užívají pojem šedá zóna, tedy tichý, ale vědomý odstup od režimu.

Srovnání se nabízí samo: zatímco nadporučík Pavel v roce 1985 vstupoval do KSČ a delegát Babiš obchodoval pro režimní podnik v Maroku, o pár let mladší student Fiala organizoval neoficiální přednášky. V pozdějších kampaních se o tento kontrast opíral; jeho kritici namítali, že „nebýt ve straně“ ještě neznamená „bojovat proti ní“.

Jak to číst

Fialův životopis klade protiotázku k životopisům Pavla a Babiše: bylo možné zůstat stranou? Odpověď zní ano – za cenu pomalejší kariéry. Jak velkou váhu má tato volba po čtyřiceti letech, ať posoudí čtenář; pro pochopení vzájemné animozity těchto mužů je ale klíčová.

Zakladatel oboru

Po revoluci Fiala spoluzakládá první katedru politologie v zemi. V roce 2002 je jmenován vůbec prvním českým profesorem tohoto oboru a v letech 2004–2011 řídí jako rektor Masarykovu univerzitu.

Zatímco jiní stavěli firmy nebo kariéry v obnovených institucích, Fiala budoval obor: učebnice, časopisy, mezinárodní kontakty, generace studentů. Jako rektor pak vedl druhou největší univerzitu v zemi v éře jejího největšího rozmachu, včetně výstavby nového bohunického kampusu. V akademickém světě si vybudoval pověst chladnokrevného manažera – slovo, které se u něj bude opakovat.

Málo známý je jeho intelektuální profil: ve svých knihách o evropské politice se projevoval jako konzervativní kritik podoby evropské integrace. Ironie pozdější kariéry: akademik skeptický k Bruselu skončí jako premiér, který v Bruselu vyjednává a jehož vládu budou domácí odpůrci naopak líčit jako „probruselskou“. V roce 2011 se stal vědeckým poradcem premiéra Nečase – první krok z akademie do politiky.

Jak to číst

Fiala vstupoval do politiky jako člověk, který ji dvacet let zkoumal. Otázka, která nad ním od té doby visí: znamená umět politiku popsat také umět ji dělat? Následující karty dávají materiál pro obě odpovědi.

Z poslucháren do Strakovky

V květnu 2012 přijímá rektor Fiala nabídku stát se ministrem školství v Nečasově vládě – jako nestraník a „odborník na svém místě“ v kabinetu, který se právě hroutil pod korupčními skandály.

Resort převzal po chaotickém období a soustředil se na jeho zklidnění; velké reformy v dohasínající vládě prosadit nemohl a ani se o to nepokoušel. Pro jeho další dráhu byl důležitější samotný vstup do exekutivy: akademik s pověstí slušného člověka získal vládní zkušenost, aniž se ušpinil skandály, které vládu v červnu 2013 smetly.

Na podzim 2013 kandidoval na jihomoravské kandidátce ODS a byl zvolen poslancem – do strany vstoupil právě v okamžiku jejího historického dna. Kritici v tom viděli vypočítavost (do silné ODS by se nestraník do čela neprobil), příznivci odvahu (vstupovat do trosek se nikomu nechtělo). Obě čtení se nevylučují.

Jak to číst

Fialův přestup ukazuje méně obvyklý kariérní vzorec: nevstoupil do politiky na vrcholu popularity jako Babiš, Okamura nebo Turek, ale do strany v troskách – s tichým kalkulem, že trpělivost bude jednou odměněna. Trvalo to sedm let.

Dvanáct let se stranou: záchranář ODS

V lednu 2014 je Fiala zvolen předsedou ODS – strany, která právě spadla z vládních výšin na 7,7 % a kterou veřejnost spojovala s kmotry a korupcí. Málokdo tehdy věřil, že ji ještě někdo vzkřísí.

Jeho metoda byla protikladem doby: žádná show, žádné rychlé obraty. Konsolidace financí, výměna zkompromitovaných tváří, konzervativní program a role hlavní opoziční síly proti Babišovi. Výsledky přicházely pomalu – 11,3 % v roce 2017 – a média ho léta líčila jako nudného profesora bez šance. Fiala kritiky přežil; v ODS se proti němu nikdy nezformovala vážná vzpoura.

Rozhodující tah přišel v roce 2020: koalice SPOLU s KDU-ČSL a TOP 09. Sázka zněla, že roztříštěná pravice Babiše nikdy neporazí a že voliči odmění jednotu. Odpůrci uvnitř stran mluvili o rozmělnění značek; Fiala prosadil svou – a volby 2021 mu daly za pravdu.

Jak to číst

Fialovou hlavní devízou byla vytrvalost: přežít období, kdy vás všichni odepisují. Tatáž vlastnost má rub – neschopnost rychle měnit kurz, když se situace obrátí. Obě strany této mince uvidí čtenář v kartách o jeho vládě.

Plexisklo v Lánech

Říjen 2021: koalice SPOLU získává 27,79 % a o vlásek poráží Babišovo ANO. Spolu s koalicí Pirátů a Starostů má 108 mandátů – a Fiala míří do Strakovy akademie.

Cesta k jmenování se změnila v ústavní drama: prezident Zeman ležel v kritickém stavu v nemocnici a zemi několik týdnů visela otázka, kdo vlastně pověří sestavením vlády. Rozuzlení přineslo jeden z ikonických obrazů éry – Zeman 28. listopadu 2021 jmenuje Fialu premiérem v Lánech, oddělen plexisklovým boxem kvůli covidové nákaze. Vláda pěti stran byla jmenována 17. prosince.

Stojí za připomenutí, co výsledek znamenal a neznamenal: ANO zůstalo nejsilnější jednotlivou stranou a Babiš získal víc hlasů než kdykoli předtím. Fiala nevyhrál soubojem popularity, ale koaliční aritmetikou – dokázal proti Babišovi sjednotit zbytek spektra. Přesně tento mechanismus se v roce 2025 obrátí proti němu, až protibabišovská energie vyprchá.

Jak to číst

Rok 2021 je Fialovým triumfem stratéga, ne tribuna. Pro pochopení jeho pádu o čtyři roky později je klíčové, že jeho vítězství stálo na spojenectví proti někomu – a taková spojenectví vydrží jen tak dlouho, dokud je společný protivník děsivější než společné problémy.

Vláda permanentní krize

Sedmdesátý den Fialova premiérství napadlo Rusko Ukrajinu. Od té chvíle jeho vláda nedělala politiku, jakou plánovala, ale jakou vnutily krize: uprchlickou, energetickou, inflační.

Zahraniční bilance je nejsilnější kapitolou: Česko přijalo statisíce ukrajinských uprchlíků – v přepočtu na obyvatele nejvíce v EU – a patřilo k prvním dodavatelům těžkých zbraní. V březnu 2022 jel Fiala s polským a slovinským premiérem vlakem do ostřelovaného Kyjeva jako vůbec první zahraniční lídři; ve druhé půlce roku řídilo Česko Radu EU uprostřed energetické války. Na mezinárodní scéně si „nudný profesor“ získal respekt, který mu přiznávala i část domácích kritiků.

Domácí bilance je rozporuplnější. Inflace vyletěla až k 18 procentům, reálné mzdy zažily historický propad a vláda reagovala se zpožděním: zastropování cen energií, úsporný tarif, daň z mimořádných zisků, později konsolidační balíček. Čísla se srovnala – inflace i deficit klesly – ale politická cena byla zaplacena: opozice vytvořila značku „Fialova drahota“ a vládní komunikace jí nedokázala čelit.

Jak to číst

Málokterá vláda má tak rozdvojené hodnocení: navenek výkon, který mu uznávali i odpůrci, doma pocit, že „na lidi nezbylo“. Volby 2025 rozhodly, které čtení převáží u voličů. Které převáží u historiků, je otevřené – a čtenář nemusí čekat, může vážit sám.

Účet a odchod

Říjen 2025: SPOLU získává 23,4 % a jasně prohrává s ANO. Fiala týž týden oznamuje, že složí funkci předsedy ODS: „Zodpovědnost za výsledek jsem nesl já.“

K únavě z drahoty se před volbami přidala rána vlastní brankou: bitcoinová kauza, v níž ministerstvo spravedlnosti přijalo miliardový dar v kryptoměně od muže odsouzeného v drogové kauze. Ministr Blažek rezignoval, ale symbol zůstal – vláda, která slibovala slušnost, skončila volební kampaň vysvětlováním vlastního skandálu.

Předání moci proběhlo korektně a bez průtahů – v prosinci 2025 Fiala předal úřad Babišovi, tedy muži, od něhož ho před čtyřmi lety převzal. Na kongresu ODS v lednu 2026 podpořil jako nástupce Martina Kupku, který byl zvolen; sám zůstal řadovým poslancem, chce se věnovat studentům a projektu přivádějícímu mladé lidi do politiky. Kandidaturu na prezidenta v roce 2028 vyloučil – Pavel podle něj úřad zvládá dobře.

Jak to číst

V české politice vzácný úkaz: lídr, který po porážce odešel sám, rychle a s poctami – expremiér Topolánek ho označil za prvního šéfa ODS, kterému se to povedlo. Otevřená zůstává otázka odkazu: zachránce demokratické pravice a premiér nejtěžších let, nebo lídr, který nedokázal mluvit s těmi, na něž krize dopadly nejtvrději? Nejspíš obojí zároveň.

Učitel dějepisu z Kolína

Vít Rakušan se narodil 16. června 1978 v Kolíně, do rodiny, kde politika nebyla cizí – jeho otec Jan Rakušan byl senátorem za sociální demokracii. Sám ale nastoupil úplně jinou dráhu: dvacet let učil na gymnáziu.

V letech 1996 až 2002 vystudoval historii a germanistiku na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity, k tomu absolvoval stipendijní pobyt na univerzitě v bavorském Augsburgu a později doplnil studium školského managementu na Univerzitě Karlově. Od roku 2001 učil na Gymnáziu Jiřího Ortena v Kutné Hoře dějepis, němčinu a politologii – a učil tam ještě jako poslanec, až do roku 2020. Souběžně podnikal ve výuce jazyků a v tlumočení.

Pedagogické zázemí je u něj víc než životopisná položka. Vysvětluje styl, který mu později přinesl popularitu i výsměch: schopnost vykládat, argumentovat a mluvit srozumitelně, spojená se sklonem k mravním apelům. Právě z toho vznikla přezdívka Mirek Dušín, kterou mu média přilepila a která ho provází dodnes.

Jak to číst

Rakušanův start je jedním z nejméně obvyklých v české vrcholné politice: ne byznys, ne stranický aparát, ne armáda, ale učitelský sbor. Politolog Petr Just k jeho mediálnímu obrazu poznamenal, že působí „až nepřirozeně svatouškovsky pozitivně“, což může autenticitu spíš oslabovat. Zda je učitelská minulost předností, nebo handicapem v prostředí, které odměňuje tvrdost, ukazují až následující kapitoly.

Devět let starostou

V roce 2010 vstoupil do komunální politiky jako nestraník za uskupení Změna pro Kolín a stal se starostou. Mandát obhájil dvakrát; v roce 2018 získalo jeho uskupení 62,82 procenta hlasů a 21 z 27 zastupitelských křesel.

Jako hlavní výsledek uvádí ozdravení městských financí – zadlužení Kolína podle oficiálních materiálů kleslo z 950 na 470 milionů korun. K tomu opravy škol a školek, nové autobusové i vlakové nádraží, rekonstrukce chrámu svatého Bartoloměje a nástroje transparentnosti: registr smluv a rozklikávací rozpočet. V roce 2016 ho Financial Times zařadily mezi sto inovátorů střední a východní Evropy.

Kritika přicházela zblízka. Bývalý kolínský starosta Jiří Buřič zpochybňoval interpretaci „vyřešeného dluhu“ a tvrdil, že mediální obraz je příznivější než skutečnost. Funkci starosty Rakušan opustil v červnu 2019, krátce po zvolení předsedou hnutí; radním a zastupitelem zůstal.

Jak to číst

Komunální dráha je v české politice nejlepší dostupná zkouška před vstupem do celostátní politiky – výsledky jsou hmatatelné a voliči je vidí z okna. Rakušan v ní obstál výsledkem, který se ve třetích volbách blížil dvěma třetinám hlasů. Otevřenou otázkou zůstává, nakolik je řízení stotisícového rozpočtu města přípravou na resort s desítkami tisíc zaměstnanců.

Od starostů k předsednictví

Do hnutí Starostové a nezávislí vstoupil v roce 2015, o rok později byl jeho prvním místopředsedou a v roce 2017 poslancem. V dubnu 2019 ho sněm zvolil předsedou – jako jediného kandidáta s 93,9 procenta hlasů.

Předchůdce Petr Gazdík mu na sněmu symbolicky předal stan. Rakušan přebíral hnutí, které bylo tehdy spíš federací starostů než klasickou stranou: silné v obcích, slabé v celostátní politice, bez výrazného programu i bez tváře. Právě tvář a schopnost mluvit k celostátnímu publiku bylo to, co přinesl.

V následujících letech obhájil post čtyřikrát a pokaždé s výsledkem přes devadesát procent – naposledy v květnu 2025 se ziskem 282 z 286 hlasů. Taková čísla se dají číst dvěma způsoby: jako doklad silné vnitřní podpory, nebo jako známka toho, že v hnutí nevzniká alternativa.

Jak to číst

STAN je zvláštní politický útvar: vyrostl zdola z komunální politiky, což mu dodává legitimitu, kterou hnutí zakládaná shora nemají. Zároveň to znamená volnou strukturu, v níž centrála obtížně kontroluje, co dělají lidé v regionech – a právě tahle vlastnost se ukáže jako kritická v roce 2022.

Koalice, která porazila Babiše

Před volbami 2021 vyjednal spojení s Piráty. Koalice získala 15,62 procenta a 37 mandátů – a díky kroužkování z nich připadlo Starostům 33 a Pirátům pouhé čtyři. V prosinci se Rakušan stal ministrem vnitra a prvním místopředsedou vlády Petra Fialy.

Výsledek voleb byl pro STAN triumfem a pro Piráty katastrofou: voliči společné kandidátky masivně kroužkovali starostenské kandidáty. Rakušan z toho vyšel jako druhý nejsilnější muž nové vlády, sám s téměř šedesáti tisíci přednostními hlasy ve Středočeském kraji.

Spojenectví ale vydrželo jen do roku 2024. Když premiér Fiala oznámil záměr odvolat pirátského vicepremiéra Ivana Bartoše kvůli nezvládnuté digitalizaci stavebního řízení, Piráti z vlády odešli. STAN navzdory dřívějšímu heslu „společně do vlády, společně do opozice“ zůstal; Rakušan argumentoval, že z koaliční smlouvy povinnost odejít nevyplývá. Do dalších voleb šlo hnutí samostatně.

Jak to číst

Případ PirSTAN je učebnicovou ukázkou toho, jak koaliční kandidátky mohou dopadnout jinak, než jejich tvůrci zamýšlejí. Pirátům přinesla spolupráce téměř vyhlazení, Starostům skokový vzestup. Zda šlo o férovou hru podle pravidel, která oba znali předem, nebo o využití slabšího partnera, patří k nejtrvalejším sporům mezi oběma stranami.

Dozimetr: kauza, která přišla po půl roce

15. června 2022, půl roku po nástupu do vlády, zasáhla policie na pražském magistrátu a v Dopravním podniku. Do korupční sítě kolem lobbisty Michala Redla patřil i místopředseda STAN Petr Hlubuček. Rakušan sám obviněn nebyl – zaplatil ale politicky.

Reagoval rychle a tvrdě: Hlubučka nechal vyloučit z hnutí, ministr školství Petr Gazdík rezignoval čtyři dny po razii, přestože obviněn nebyl, europoslanec Stanislav Polčák si pozastavil členství. STAN nechal financování externě prověřit a dary s možnou vazbou na Redlovu skupinu preventivně poslal na charitu. Rakušan k tomu opakuje, že „odstoupil ministr, který nebyl ani trestně stíhán“, a postup přirovnává ke skandinávské politické kultuře.

Protistrana tvrdí opak. Sám obžalovaný Hlubuček uvádí, že napojení na politiky bylo mnohem širší, než jak to líčí vedení hnutí, a žádal Rakušanův výslech u soudu. Klíčový spolupracující svědek vypověděl, že se Redl dělil o provize s politiky. K tomu přibyla vlastní Rakušanova chyba: v červenci 2022 jmenoval ředitelem civilní rozvědky Petra Mlejnka, jehož kontakty s Redlem se ukázaly vzápětí; Rakušan ho nejprve bránil, Mlejnek na konci srpna rezignoval a opozice žádala i ministrovu demisi.

Jak to číst

Dvě fakta stojí proti sobě a obě jsou doložená. Rakušan nikdy nebyl obviněn ani stíhán a vyvodil personální důsledky rychleji než většina českých stran v podobné situaci. Zároveň platí, že korupční síť fungovala v hnutí, které vedl, a že jeho vlastní jmenování do čela rozvědky prošlo bez řádného prověření vazeb. Kde končí odpovědnost předsedy za lidi, které si nevybral, a kde začíná selhání kontroly, je otázka, kterou soud nerozhodne – ta patří voliči.

Ministr uprchlické vlny

Deset týdnů po jeho nástupu na vnitro napadlo Rusko Ukrajinu. Česko se stalo zemí, která v přepočtu na obyvatele přijala nejvíc uprchlíků v celé Evropské unii – a organizace toho spadla na Rakušanovo ministerstvo.

Prosadil zákony lex Ukrajina zavádějící režim dočasné ochrany a řídil systém krajských asistenčních center. Čísla je přitom nutné číst opatrně: do dubna 2023 vydalo ministerstvo přes půl milionu dočasných ochran kumulativně, ale reálně přítomných osob s dočasnou ochranou bylo v témže okamžiku zhruba 326 tisíc, protože část lidí se vrátila nebo odjela dál. Rakušanovo tvrzení o největším podílu uprchlíků na obyvatele v EU se potvrzuje daty Eurostatu.

Právě tahle etapa mu vynesla nejvíc uznání i nejvíc nenávisti. Stal se tváří vládní podpory Ukrajiny a jeho výrok na adresu stěžovatelů – že za to může Putin, ať si stěžují u něj – zlidověl v obou táborech s opačným znaménkem. Kritici mu vyčítali, že se stará víc o uprchlíky než o vlastní občany; obhájci připomínají, že se zvládl vyhnout chaosu, který v jiných zemích nastal.

Jak to číst

Zvládnutí uprchlické vlny patří k nejlépe měřitelným výsledkům jeho působení: nedošlo k humanitární krizi ani ke kolapsu služeb, což při daném počtu příchozích nebylo samozřejmé. Politickou cenu ale zaplatil vysokou – téma se stalo osou útoků, které ho provázely až do voleb.

Zbraně, doklady v mobilu a migrační pakt

Zbytek mandátu vyplnily tři agendy, z nichž každá vyvolala jiný typ sporu: zpřísnění zbraňového zákona po nejtragičtější střelbě v českých dějinách, digitalizace dokladů a obhajoba evropského migračního paktu.

Po střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy 21. prosince 2023, při níž zemřelo čtrnáct lidí, prosadil Rakušan zpřísnění pravidel: povinné hlášení podezřelých nákupů zbraní, možnost zbraně zadržet při bezpečnostním riziku, kratší lhůty přezkumu zdravotní způsobilosti a přístup lékařů do registru zbraní. Iniciativy pozůstalých označily opatření za nedostatečná a kosmetická. V oblasti digitalizace stojí za aplikací eDoklady, která od roku 2024 umožňuje prokázat totožnost mobilem.

Nejhůř dopadla komunikace migračního paktu. Rakušan trval na tom, že pakt povinné přijímání migrantů neobsahuje; opozice ho označovala za „největší zradu v novodobých dějinách“ se skrytými kvótami. Kritika ale přišla i z vlastního tábora – kandidát koalice SPOLU do Evropského parlamentu Ondřej Krutílek prohlásil, že ministr politickou citlivost paktu absolutně podcenil a že pokud někdo nahrál dezinformační scéně, byl to on.

Jak to číst

Tři agendy, tři různé bilance. U zbraňového zákona jednal rychle, ale podle obětí polovičatě. U digitalizace dodal hmatatelný výsledek. U migračního paktu měl věcně pravdu v tom, co pakt obsahuje, a přesto spor prohrál – protože ve veřejné debatě nerozhoduje obsah dokumentu, ale to, kdo o něm mluví srozumitelněji. To je poznatek, který platí daleko za hranice jeho resortu.

Třetí místo a cesta do opozice

Ve volbách v říjnu 2025 získal STAN 11,23 procenta a 22 mandátů – o jedenáct méně než v předchozím období. Rakušan výsledek označil za neúspěch, ale nerezignoval: hnutí překonalo hranici, kterou si samo stanovilo.

Nevyšel koncept, s nímž do voleb šel – představa, že se demokratické strany spojí do většiny schopné zastavit Andreje Babiše. STAN skončil třetí za ANO a koalicí SPOLU a odešel do opozice. Sám Rakušan získal ve Středočeském kraji 18 400 přednostních hlasů, tedy necelou třetinu toho, co v roce 2021.

Předsedou zůstal; sněm ho ostatně potvrdil pár měsíců před volbami s téměř devadesáti devíti procenty. Podporu Babišovy vlády vyloučil, SPD označil za extremisty a ohlásil vznik odborného týmu, který má vládu sledovat, i systematické objíždění regionů – zejména venkova, kde STAN prohrával nejvýrazněji a kde už po krajských volbách 2024 sebekriticky přiznal, že ho hnutí „úplně ztratilo“.

Jak to číst

Rakušanův případ ukazuje, jak se v české politice měří neúspěch. Ztráta třetiny mandátů by jinde znamenala konec předsedy; on zůstal, protože hnutí předem definovalo laťku nízko a protože alternativa uvnitř STAN neexistovala. Zda je to znak stability, nebo absence vnitřní soutěže, ať posoudí čtenář – obojí vysvětluje totéž číslo.

Čtyřikrát odmítnut

Post čtvrtého místopředsedy Sněmovny náležel podle zvyklostí opozičnímu STAN. Rakušan o něj usiloval čtyřikrát a pokaždé neuspěl – vládní většina ho odmítla zvolit. Nakonec musel nominovat někoho jiného.

V lednu 2026 mu v prvním kole chybělo devět hlasů, ve druhém čtrnáct, v březnu na čtvrtý pokus opět čtrnáct. Předsedkyně klubu ANO Taťána Malá uvedla, že podporu ve frakci nemá; Tomio Okamura tvrdil, že Rakušan zneužíval ministerstvo vnitra k politickému boji, a poslanci ANO ho spojovali s kauzou Dozimetr. Rakušan reagoval, že v politice nemá jít o funkce, ale o principy, a že jeho kandidatura je výrazem důvěry v respektování vůle voličů. Blokování kritizovala i opoziční ODS – Eva Decroix ho označila za projev omezené a samolibé moci. V červnu 2026 nakonec Sněmovna zvolila místopředsedkyní za STAN Barboru Urbanovou.

Do stejného roku spadá i nová fronta: vládní většina zřídila vyšetřovací komisi ke kauze Dozimetr a jejím předsedou se stal Jindřich Rajchl, který avizoval, že komise prověří vazby STAN a mezi svědky by mohl být i Rakušan. Přes to všechno se hnutí v průzkumech vrátilo nahoru – v modelech z léta 2026 se pohybovalo kolem patnácti procent a přebíralo část voličů ANO.

Jak to číst

Opakované odmítnutí opozičního kandidáta na místopředsedu Sněmovny je krok, který nemá v novodobé sněmovní praxi obdobu, a poukazuje na erozi nepsaných pravidel o zastoupení opozice ve vedení komory. Zastánci koalice namítají, že žádný nárok na konkrétní osobu neexistuje a hlasování je svobodné. Obojí je pravda – rozdíl je v tom, zda se zvyklosti považují za součást demokratického provozu, nebo jen za zvyk, který lze kdykoli opustit.

Outsider ze dvou světů

Tomio Okamura se narodil 4. července 1972 v Tokiu japonskému otci s korejskými kořeny a moravské matce. Dětství prožil mezi dvěma zeměmi – a v obou zažil, jaké to je nepatřit.

V Japonsku byl podle vlastních vzpomínek šikanován jako míšenec, v Československu strávil s bratry část dětství v dětském domově, když matka vážně onemocněla. Rodinný příběh má pozoruhodné pokračování: bratr Hayato se později stane poslancem KDU-ČSL – a tedy Tomiovým přímým politickým protivníkem ve Sněmovně; třetí bratr Osamu je respektovaným architektem.

Nad celou jeho kariérou visí paradox, který komentátoři opakují třicet let: politik, jenž vybudoval značku na odporu k migraci, je sám dítětem dvou kultur a v Česku fakticky přistěhovalcem. Okamura odpovídá, že právě proto ví, o čem mluví – on se přizpůsobil, a totéž žádá od ostatních. Jeho kritici v témže životopise čtou opak: člověka, který si vlastní zkušenost vyloučení zpracoval tím, že našel skupiny, vůči nimž lze vymezovat „nás“.

Jak to číst

Obě čtení jsou interpretace, ne fakta – a čtenář by jim měl přisuzovat váhu podle toho, co Okamura skutečně dělá a říká, ne podle toho, kde se narodil. Materiál k tomu dávají následující karty.

Popcorn, popelnice, Praha

Ke svému mládí Okamura rád vypráví dvě epizody z Tokia: prodával popcorn v kině a pracoval jako popelář. V polovině 90. let se vrací do Prahy – a začíná budovat byznys na tom, co zná nejlépe: na japonských turistech.

Z průvodce a delegáta se vypracoval na podnikatele v cestovním ruchu a především na mluvčího Asociace českých cestovních kanceláří – funkci, která z něj udělala stálici televizních obrazovek. Kdykoli se v cestovním ruchu něco stalo, komentoval to sympatický muž s exotickým jménem a dokonale úderným vyjadřováním.

Právě tady vznikl politik Okamura, ačkoli o politice ještě nepadlo slovo. Roky před kamerami ho naučily řemeslo, které později předvede v kampaních: mluvit v titulcích, zjednodušovat bez zaváhání a nikdy nepustit iniciativu. Popularitu završil pořad Den D, kde v letech 2010–2011 vystupoval jako investor – celebrita byla hotová, stačilo jí najít obsah.

Jak to číst

Okamura je předchůdcem vzorce, který o dekádu později zopakuje Turek: nejdřív si vybudovat publikum, pak teprve politiku. Rozdíl je v médiu – Okamurova éra patřila televizi, Turkova sociálním sítím. Mechanismus je týž a jeho úspěšnost by měla čtenáře zajímat víc než oba konkrétní muži.

Senátor, který chtěl na Hrad

V říjnu 2012 je Okamura zvolen senátorem za Zlínsko – jako nezávislý, s výrazným náskokem a bez podpory velkých stran. Vzápětí ohlašuje kandidaturu v první přímé volbě prezidenta.

Prezidentský pokus skončil dřív, než začal: z odevzdaných podpisů jich ministerstvo vnitra po kontrole vzorků uznalo méně, než zákon vyžadoval, a kandidaturu odmítlo registrovat. Okamura mluvil o účelovém výkladu a bránil se u soudu – neúspěšně. Epizoda zapadla, ale ustavila vzorec, který se od té doby opakuje: každou porážku Okamura přetavuje ve vyprávění o systému, který brání hlasu obyčejných lidí.

V Senátu se profiloval tématem, které ho už neopustí: přímá demokracie po švýcarském vzoru – závazná referenda, odvolatelnost politiků, přímá volba starostů. Kritici namítali, že jde o líbivá hesla bez propracování; jeho voliči v nich slyšeli přesně to, co od politiky chtěli: aby se jich někdo ptal.

Jak to číst

Málo českých politiků má tak konzistentní ústřední téma. Otázka k posouzení zní, zda je referendum pro Okamuru cílem, nebo nástrojem mobilizace – a zda se to vůbec dá rozlišit. Rok 2025, kdy se jeho koalice zavázala zákon o referendu prosadit, na ni možná odpoví.

Úsvit: první pokus a rozpad

Pár měsíců po založení získává jeho hnutí Úsvit přímé demokracie ve volbách 2013 celkem 6,9 % a 14 mandátů. O rok a půl později se Okamura se svými poslanci rozejde ve zlém – a začne znovu.

Úsvit byl konstruován jako úzce držená značka: minimum členů, maximální kontrola zakladatele. Právě to se stalo jádrem konfliktu – poslanci kritizovali netransparentní toky peněz za kampaň a autoritářské vedení, klub se vzbouřil a Okamura v něm skončil. Hnutí bez něj do dvou let zmizelo z mapy.

Poučení, které si odnesl, je viditelné dodnes: SPD, kterou zakládá v květnu 2015, staví tak, aby se vzpoura nemohla opakovat – stanovami, kádrováním kandidátek i pevným držením značky, jež nese jeho jméno v podtitulu. Kritici tomu říkají autoritářský model strany-firmy; Okamura tomu říká pořádek. Jde o variaci téhož modelu: Babiš vlastní ANO, Macinka drží Motoristy, Okamura drží SPD.

Jak to číst

Rozpad Úsvitu je nejlepším oknem do Okamurova pojetí politiky: strana není společenství, ale nástroj, který musí poslouchat. Zda je to legitimní podnikatelský přístup, nebo deformace demokracie, je přesně ten typ otázky, kterou si musí zodpovědět každý čtenář sám.

SPD: značka na protest

SPD vzniká v květnu 2015, v týdnech, kdy Evropu zaplavují titulky o migrační krizi. Načasování dokonalé: nová strana dostává téma, které ji ponese deset let.

Program byl jednoduchý a nesmlouvavý: proti islámu, proti migraci, referendum o vystoupení z EU, „nulová tolerance“ vůči nepřizpůsobivým. Volby 2017 přinesly průlom – 10,6 %, 22 mandátů a pro Okamuru křeslo místopředsedy Sněmovny. Evropské zázemí našel u Marine Le Penové a Geerta Wilderse, které v prosinci 2017 hostil na konferenci v Praze; tento proud krajní pravice se po roce 2024 přelil do frakce Patrioti pro Evropu – tedy do téže rodiny, kde zakotvilo ANO i Motoristé.

Kritika SPD byla od počátku zásadní: odpůrci ji řadí na krajní pravici a soudy i bezpečnostní instituce opakovaně řešily její rétoriku – média připomínají, že Nejvyšší správní soud část kampaně SPD přirovnal k nacistické a komunistické propagandě. Strana to odmítá jako umlčování nepohodlných názorů. Volebně SPD nikdy nepřekročila svůj strop a v roce 2021 stagnovala na 9,6 %.

Jak to číst

SPD nikdy nevyhrála volby, a přesto změnila českou politiku: témata migrace, referend a „diktátu Bruselu“ vtáhla do hlavního proudu, kde je postupně přebírali jiní. Vliv strany se neměří jen mandáty – a to je možná nejdůležitější poznatek z celé její historie.

„Chirurg z dovozu“ před soudem

Předvolební plakáty z roku 2024 s krvavým tmavým „chirurgem z dovozu“ přivedly SPD i jejího předsedu před soud: obžaloba zní podněcování k nenávisti. Kauza se táhne dodnes – a stala se testem hranic politické reklamy.

Stíhán byl jak Okamura osobně, tak SPD jako právnická osoba – u parlamentní strany bezprecedentní situace. Předchozí Sněmovna Okamuru k trestnímu stíhání vydala; po volbách 2025 mu ale s novým mandátem naskočila nová imunita a Sněmovna s koaliční většinou – které sám předsedá – ho už vydat odmítla. Jeho osobní stíhání je tak přerušeno, dokud drží mandát.

Proces s hnutím pokračoval: v červnu 2026 Obvodní soud pro Prahu 1 uznal SPD vinnou z podněcování k nenávisti a uložil jí pokutu tři miliony korun. Rozsudek není pravomocný, SPD se odvolala a avizuje cestu až k Ústavnímu soudu. Okamura verdikt označil za předem připravený a trvá na tom, že plakáty „pojmenovávaly reálné problémy“, nikoli šířily nenávist; státní zástupce naopak mluvil o zavrženíhodné pohnutce a nulové sebereflexi.

Jak to číst

Kauza staví proti sobě dva principy: svobodu politického projevu a zákaz podněcování nenávisti. A přidává procesní otázku: má sněmovní většina vydat svého předsedu soudu? Koaliční většina hlasovala proti vydání; kritici v tom vidí ochranu předsedy Sněmovny. Co to znamená pro rovnost před zákonem, si musí každý zodpovědět sám – stejně jako to, kde přesně leží hranice mezi ostrou kampaní a trestným činem.

Třetí muž státu a jedna vlajka

Listopad 2025: muž, kterého vlastní poslanci kdysi vyloučili z klubu a kterého establishment léta držel v karanténě, se stává předsedou Poslanecké sněmovny – třetím nejvyšším ústavním činitelem země.

SPD získala ve volbách 7,8 % (na kandidátkách i s Trikolorou, PRO a Svobodnými) a za vstup do Babišovy koalice si řekla o čelo dolní komory. Hned den po zvolení předvedl Okamura, jak novou pozici chápe: nechal z budovy Sněmovny sundat ukrajinskou vlajku, která tam visela od začátku ruské invaze v únoru 2022. „Trvalo to pár vteřin,“ komentoval. Opozice na protest vyvěsila vlajky z oken svých klubů a krok označila za ostudný; jeho voliči v něm viděli splněný slib konce „vlajkové politiky“.

Symbolika zastínila věcnou agendu: koaliční program slibuje zákon o obecném referendu – Okamurovo celoživotní téma, jehož podoba a limity budou jedním z hlavních testů volebního období. Nad funkcí přitom visí i jeho přerušené trestní stíhání, o němž rozhodla právě Sněmovna, které předsedá.

Jak to číst

Vlajka ukázala, jak Okamura rozumí moci: skrze gesta viditelná na první pohled. Zásadnější otázka je systémová – je jeho vzestup do ústavní funkce dokladem, že demokracie umí vstřebat protest, nebo začátkem jejího přepisování zevnitř? Odpověď se píše právě teď.

Právník s ambicí

Jindřich Rajchl se narodil 27. září 1976 v Hradci Králové. Vystudoval tamní gymnázium Josefa Kajetána Tyla, v osmnácti odešel do Prahy na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a po advokátních zkouškách si otevřel vlastní kancelář.

K právu ho pojila i druhá vášeň: fotbal. Sám hrál krajské soutěže a od studentských let se pohyboval kolem klubového zákulisí. Kombinace obojího – právník, který rozumí sportovnímu prostředí – mu záhy otevřela dveře do světa, kde se rozhodovalo o penězích, licencích a funkcích.

Z těch let si odnesl dovednost, která je pro jeho pozdější dráhu určující: umí mluvit. Lidé, kteří ho tehdy poznali, ho popisují jako výborného řečníka s citem pro legislativu a s pověstí člověka, který jde tvrdě za svým. Tatáž schopnost ho o dvacet let později postaví před desetitisíce lidí na Václavském náměstí.

Jak to číst

Rajchlův start je nenápadný a v ničem kontroverzní. Otázky, které ho provázejí dodnes, nevznikly z toho, čím se vyučil, ale z toho, koho si za klienty a spojence vybíral – a to je téma následujících kapitol.

Ve stínu fotbalového bosse

V roce 2001 začíná mladý advokát zastupovat Františka Chvalovského, šéfa Českomoravského fotbalového svazu, právě zatčeného kvůli miliardovému úvěrovému případu. Setkání změní obě kariéry – Chvalovského k horšímu, Rajchlovu k lepšímu.

Chvalovský byl v roce 2011 pravomocně odsouzen k deseti letům vězení za podvod na Komerční bance; trest mu později zkrátila amnestie. Rajchl jako jeho obhájce zároveň vstoupil do fotbalových struktur: v letech 2002 až 2005 byl výkonným ředitelem prvoligového FK Chmel Blšany, klubu, který Chvalovský vlastnil. Ve fotbalovém prostředí získal přezdívku ďáblův advokát.

Právně je na tom všem podstatná jedna věc, kterou je férové zdůraznit: obhajovat obviněného je ústavní právo klienta i profesní povinnost advokáta a nevypovídá to nic o vině obhájce. Kritici Rajchlovi nevyčítají, že Chvalovského hájil, ale to, že se z profesního vztahu stalo přátelství a kariérní odrazový můstek do funkcí ve svazu, který jeho klient do té doby ovládal.

Jak to číst

Čtenář si tu může vyzkoušet rozlišení, které je v celé jeho biografii klíčové: co je legitimní výkon profese a co už je vstup do sítě vztahů, jejíž součástí se člověk stává. Rajchl trvá na prvním; jeho odpůrci ukazují na druhé. Doložitelné je obojí.

Skoro na vrcholu českého fotbalu

Místopředseda Fotbalové asociace České republiky, předseda dozorčí rady Dukly Praha, člen marketingové komise UEFA. V roce 2011 kandiduje na předsedu svazu – a prohrává.

Kandidaturu tehdy podpořil Roman Berbr, muž označovaný za šedou eminenci českého fotbalu, který byl o devět let později obviněn v rozsáhlé korupční kauze kolem ovlivňování zápasů a rozhodčích. Rajchl to nijak neskrýval a spojenectví veřejně obhajoval slovy, že s Berbrem má standardní vztahy a jde do voleb s jeho podporou. Volbu přesto nevyhrál.

Souběžně se věnoval podnikání: řídil českou a slovenskou pobočku sázkové společnosti Bwin.com, provozoval pražské restaurace a stal se známým komentátorem přenosů americké NFL. Po konci funkcionářské kariéry se vrátil k advokacii – a k tématu, které mu vynese úplně jinou veřejnost.

Jak to číst

Fotbalová etapa je nejčastěji citovaným argumentem proti Rajchlovi: politik, který postavil kariéru na kritice zkorumpovaných elit, se dlouhá léta pohyboval v prostředí, jež je učebnicovým příkladem netransparentnosti. Jeho obhajoba zní, že se osobně ničeho nezákonného nedopustil – a je fakt, že v žádné z fotbalových kauz obviněn nebyl. Zda to stačí, je otázka na čtenáře.

Covid udělal z advokáta aktivistu

Pandemie a s ní přicházející omezení přivedly Rajchla poprvé do politiky. Vlastními slovy se zapojil do boje proti omezování základních práv a svobod pod záminkou boje s epidemií.

Advokátní profese mu k tomu dala nástroje: rozebíral vládní opatření po právní stránce, upozorňoval na jejich chatrné podklady a část jeho argumentů skutečně obstála – řadu covidových opatření soudy pro nezákonnost zrušily. Vedle toho ale zaznívala i tvrzení o pandemii a očkování, která odborná veřejnost odmítala, a Rajchl se stal jednou z tváří, které média a analytici řadí k dezinformační scéně. Sám tento popis odmítá a považuje ho za nálepku, jíž se umlčuje nepohodlný názor.

Politicky nejprve zamířil do Trikolóry, kde se ucházel o post předsedy; kandidaturu na sněmu v lednu 2022 stáhl a ze strany odešel. Za pět měsíců si založil vlastní.

Jak to číst

Tahle kapitola se špatně hodnotí jedním razítkem. Kritika nouzového stavu a mimořádných opatření byla legitimní a v mnoha bodech ji potvrdily soudy; současně platí, že část tvrzení, která tehdy zaznívala, neodpovídala doloženým skutečnostem. Rozlišit jedno od druhého je práce, kterou za čtenáře nikdo neudělá – a právě v tom prostoru vznikla Rajchlova politická kariéra.

Řečník z Václaváku

V červnu 2022 zakládá stranu Právo Respekt Odbornost. O tři měsíce později stojí na Václavském náměstí před demonstrací, jakou Česko roky nevidělo – desítky tisíc lidí pod heslem Česko proti bídě.

Protest v září 2022 spojil nesourodou koalici: lidi zasažené energetickou krizí a inflací, odpůrce covidových opatření, kritiky sankcí vůči Rusku i podpory Ukrajiny. Rajchl na něm vystoupil jako hlavní řečník a stal se přes noc nejviditelnějším mužem protivládní ulice. Následovala série dalších akcí; na jaře 2023 vedl demonstranty před sídlo vlády s výzvou, aby kabinet Petra Fialy podal demisi.

Tehdejší vláda označila zářijovou demonstraci za akci svolanou proukrajinsky nepřátelskými silami, což organizátoři odmítli jako pokus delegitimizovat nespokojenost lidí. Spor o povahu těchto protestů se nikdy neuzavřel: jedni v nich vidí zdravý projev demokratické nespokojenosti s dopady krize, druzí kanál pro proruské narativy. Doložitelné je, že se jich účastnili lidé z obou popisů.

Jak to číst

Právo na shromažďování patří k jádru demokracie a početná demonstrace není sama o sobě podezřelá – ať se její hesla komukoli líbí, nebo ne. Zároveň je legitimní ptát se, jaká sdělení z pódia zaznívala a komu prospívala. Kdo chce být fér, musí obojí posuzovat zvlášť.

Zkouška u voleb: neúspěch

Rok 2024 přinesl první skutečný test toho, kolik z pouliční energie se dá převést do hlasů. Ve volbách do Evropského parlamentu vedl Rajchl kandidátku PRO – a získal 2,15 procenta.

Necelých 64 tisíc hlasů nestačilo na jediný mandát. Pro stranu, jejíž předseda dokázal svolat na Václavské náměstí desetitisíce lidí, to byla tvrdá lekce o rozdílu mezi davem a elektorátem: protestní pole si už rozdělovaly SPD, Stačilo! a další subjekty a PRO se v něm nedokázalo odlišit.

Z porážky vyvodil praktický závěr. Namísto snahy prosadit se samostatně začal jednat o spojení s někým, kdo hranici do Sněmovny překročit dokáže. V únoru 2025 se strana přejmenovala jen na PRO a v březnu oznámila, že její lidé budou kandidovat na listinách hnutí SPD.

Jak to číst

Volby 2024 ukazují mez protestní politiky: schopnost mobilizovat ulici není totéž co schopnost získat mandát. Rajchlova odpověď – přidat se k silnějšímu partnerovi – byla racionální, ale zaplatil za ni cenu, kterou popisuje následující kapitola.

Cesta do Sněmovny cizími dveřmi

V říjnu 2025 se Jindřich Rajchl konečně stává poslancem. Ne však za svou stranu: byl zvolen na kandidátce hnutí SPD, kde jako lídr v Moravskoslezském kraji získal přes 14 tisíc přednostních hlasů – víc než předseda SPD Tomio Okamura.

Dohoda o společné kandidatuře ale stranu rozdělila. Krátce před odevzdáním listin se ukázalo, že kromě Rajchla a jediného dalšího člena nemá PRO na volitelných místech nikoho; odešla místopředsedkyně Ivana Turková a na podzim řada dalších členů včetně Michala Haška, kteří to označili za výsledek jeho vedení. Uspořádání napadlo u soudu hnutí Volt Česko jako nepřiznanou koalici, která obchází přísnější podmínky pro koalice; Ústavní soud stížnost zamítl s tím, že těsně před volbami nechce zasahovat do jejich průběhu.

Volby dopadly pro celé uskupení dobře – kandidátky SPD získaly 7,78 procenta a patnáct mandátů, mezi nimi i předsedy Trikolóry a zástupce Svobodných. V prosinci 2025 pak Rajchla znovu zvolil sněm PRO předsedou, a to jednomyslně: 101 hlasů ze 101, jako jediného kandidáta.

Jak to číst

Rajchlův vstup do Sněmovny je učebnicovou ukázkou toho, jak malé strany v českém systému obcházejí pětiprocentní práh – legálně, jak potvrdil Ústavní soud, ale za cenu, kterou volič na lístku nevidí. Jeho zastánci to čtou jako pragmatismus, který dostal jejich hlas do parlamentu. Kritici jako projekt jednoho muže, z něhož odešli skoro všichni ostatní. Jednomyslná volba předsedy může být důkazem soudržnosti i toho, že už nezbyl nikdo, kdo by kandidoval.

Z ulice do výborů

Muž, který svolával davy proti vládě, je dnes součástí vládní většiny. A víc než to: místopředseda sněmovního výboru pro obranu, člen zahraničního výboru a od června 2026 předseda vyšetřovací komise ke kauze Dozimetr.

Rozsah jeho funkcí je pozoruhodný. Vedle obranného a zahraničního výboru zasedá v komisi pro kontrolu Vojenského zpravodajství i v komisi pro kontrolu odposlechů, je náhradníkem stálé delegace při Parlamentním shromáždění NATO, členem podvýboru pro akvizice ministerstva obrany a podvýboru pro svobodu slova. Právě obranná agenda je přitom kontrast sama o sobě: krátce po zvolení prohlásil, že výdaje na zbrojení jsou zcela zbytečné a stát má raději zvýšit výběr daní od zahraničních korporací.

K jeho pozicím patří i názor na válku, který ho odlišuje od většiny sněmovny: kdyby si měl vybírat mezi lidskými životy a ztrátou území, volí životy – tedy podporu územních ústupků výměnou za konec bojů. V čele vyšetřovací komise k Dozimetru dostal navíc nástroj, po jakém opoziční politici obvykle marně volají: zákonné pravomoci prošetřit korupční kauzu spojenou s předchozí vládní koalicí.

Jak to číst

Přerod z organizátora protestů v místopředsedu výboru pro obranu je legitimní otázkou pro obě strany. Jeho příznivci v tom vidí důkaz, že systém lze změnit zevnitř a že ulice měla pravdu. Kritici namítají, že člověk, který dlouhodobě zpochybňoval obrannou politiku státu a podporu napadené země, dnes dohlíží právě na tuto oblast včetně kontroly vojenské rozvědky. Obojí je popis téhož faktu – a rozdíl mezi tím, čemu se říká očista systému a čemu jeho ovládnutí, je nakonec vždy věcí úhlu pohledu voliče.

Dítě jiné doby

Filip Turek se narodil 15. října 1985 v Praze – jednatřicet let po Babišovi a čtyřiadvacet po Pavlovi. Nepatří ke generaci, kterou formovala normalizace – utvářela ho devadesátá léta a internet.

Když padl režim, byly mu čtyři roky. Nemusel tedy nikdy řešit dilemata stranické legitimace a kádrových posudků, která dodnes pronásledují politiky starší generace. Vyrůstal v Praze, vystudoval užitou grafiku na střední umělecké škole a později začal studovat mezinárodní a diplomatická studia; jeho skutečnou univerzitou však byl podle vlastních slov svět automobilů, kterému propadl už jako dítě.

Generační rozdíl je pro srovnání klíčový. Pavel i Babiš budovali kariéry uvnitř institucí – armády a státního podniku – a jejich kontroverze se týkají vztahu k moci před rokem 1989. Turek je produktem jiného ekosystému: značku si vybudoval sám, bez instituce, na sociálních sítích. A stejně tak jeho kontroverze nepocházejí z archivů StB, ale z archivů Facebooku.

Jak to číst

S Turkem přibývá k obvyklým cestám nahoru – služebnímu postupu a vlastnictví – ještě jedna: pozornost. Je prvním českým politikem první ligy, jehož hlavním kapitálem byla od začátku viditelnost. Co to vypovídá o proměně politiky, ať posoudí čtenář; následující karty dodají materiál.

Prezident klubu jaguárů

V roce 2006 zakládá dvacetiletý Turek klub příznivců vozů Jaguar a začíná si budovat pověst znalce britských klasiků – Jaguarů, Astonů Martin, Rolls-Royců a Bentleyů. Svět veteránů mu dá identitu, kontakty i první spory.

V komunitě sběratelů si vydobyl jméno encyklopedickou znalostí historie značek a citem pro výjimečné kusy; podle médií se pohyboval i v obchodu s veterány a zprostředkování renovací. Právě odtud pocházejí první zdokumentované konflikty: dva klienti ho v průběhu let nařkli, že jejich peníze používal ve svůj prospěch a nadhodnocoval ceny vozů i služeb. Policie oba případy odložila jako občanskoprávní spory – trestného činu se tedy podle ní nedopustil, obchodní praxe ale zůstala předmětem sporu.

Ke sběratelství patřily i zbraně a kontroverzní známosti. Ve sbírce má pistole po Ivanu Jonákovi, podnikateli odsouzenému za objednání vraždy manželky, s nímž se po jeho propuštění přátelil a podporoval ho. A média později připomněla i detail vypovídající o poměru značky a reality: klub, jehož byl prezidentem, měl v roce 2023 tři členy.

Jak to číst

Svět drahých aut je světem sebeprezentace – a Turek se v něm naučil řemeslo, které později přenese do politiky: vyprávět o sobě velký příběh. Zda jsou spory s klienty a přátelství z podsvětí jen barvitým folklorem branže, nebo signálem o úsudku, je první z otázek, které si u něj musí čtenář zodpovědět sám.

Sedmadvacet závodů

Mezi lety 2015 a 2017 objíždí Turek amatérské formulové série. Odjede 27 závodů a v roce 2017 vyhraje ESET F4 Trophy. Z krátké závodní epizody se později stane pilíř politické značky „závodník Filip Turek“.

Fakta jsou skromnější než legenda: šlo o amatérské kategorie D1 až D3 a F4, tedy o série pro soukromé jezdce, nikoli o profesionální motorsport. Trofej z roku 2017 získal jako jediný ze čtyř klasifikovaných jezdců, který dokončil všechny závody – vítězství skutečné, konkurence komorní. V pozdější veřejné prezentaci nicméně figuroval jako „bývalý závodník Formule 3“ či zkušený pilot, což kritici uváděli jako typickou ukázku jeho práce s vlastním životopisem.

Na druhou stranu: závodil doopravdy, rychlá auta prokazatelně ovládá a vášeň pro motorsport mu nikdo neupírá. Otázka, kterou epizoda otevírá, je jemnější – kde končí přípustná sebeprezentace a začíná klamání. V politice se totiž „závodník“ stal argumentem: kdo jiný má mluvit do aut a emisí než člověk od volantu?

Jak to číst

Každý politik si leští životopis; u Turka na systematické přikrášlování – od závodních úspěchů po sběratelské superlativy – opakovaně upozorňovala média. Voliče to, jak ukázal rok 2024, nerušilo. Čtenář ať zváží, zda je to selhání kritického publika, nebo důkaz, že autenticita vášně váží víc než přesnost faktů.

Influencer s knírem

Kníratý gentleman ve veteránu, ostrý jazyk a jednoduché poselství: Brusel vám chce vzít auta. Na přelomu dekád si Turek buduje publikum, o jakém si klasické strany mohou nechat zdát.

Jeho obsah stál na dvou pilířích. Prvním byl fascinující svět výjimečných vozů – na výstavě v roce 2019 komentoval vystavené Bugatti Veyron slovy o jedenáctém vyrobeném kusu a rychlosti přes 406 kilometrů v hodině. Druhým stále političtější komentáře proti Zelené dohodě, emisním limitům a chystanému konci spalovacích motorů. Formát fungoval: na Instagramu vyrostl z desítek tisíc sledujících na téměř dvě stě tisíc v době evropských voleb, s dosahem především mezi mladými muži.

Politologové v něm později popisovali nový archetyp: influencera, který si nejdřív vybuduje publikum a teprve potom si najde stranu. Jeho síla nebyla v programu, ale v tónu – srozumitelném, provokativním, s černým humorem na hraně i za ní. Přesně tento tón mu vynese rekordní preferenční hlasy. A přesně z něj vyrostou kauzy, které o pár let později zastaví jeho ministerskou kariéru.

Jak to číst

Turek je studií toho, jak se pozornost stala politickou měnou. Publikum, které si vypěstoval jako bavič a expert, ho následovalo k volbám. Otázka pro čtenáře: je to demokratizace politiky – uspět může kdokoli s telefonem a talentem – nebo její proměna v zábavní průmysl?

Strana kolem influencera

V roce 2022 vzniká přerodem starší mikrostrany hnutí Motoristé sobě. Vede ho Petr Macinka, dlouholetý muž Institutu Václava Klause. Tváří projektu se však stává nestraník Filip Turek.

Motoristé nezačínali na zelené louce – navázali na Stranu nezávislosti České republiky a do politiky vstoupili s tématy volné průjezdnosti měst a obrany řidičů před regulacemi. Ideové zázemí dodal okruh kolem Václava Klause: euroskepse, klimaskepse, „svoboda proti regulaci“. Chyběl jen někdo, kdo to prodá. Turek, který se stranou souzněl programově i temperamentem, nabídl přesně to – publikum a tvář.

Vztah byl od počátku netypický: Turek nebyl členem, přesto vedl kandidátky a od prosince 2024, po prvním sjezdu strany, byl jejím čestným prezidentem. Kritici mluvili o straně jako marketingové obálce jednoho influencera; Motoristé o moderním modelu, v němž členská knížka není podmínkou důvěry. Volební výsledky – nejprve evropský triumf, poté 6,77 % a 13 poslanců ve sněmovních volbách 2025 – daly dočasně za pravdu druhým.

Jak to číst

Motoristé představují další model politického projektu: Babiš si hnutí založil a vlastní, Pavel vstoupil do politiky bez strany – a Turek se stal tváří projektu, který na něm stojí. Průzkumy z počátku roku 2026, v nichž strana klesla pod pět procent, tuto závislost spíš potvrzují; co z toho plyne pro životnost podobných projektů, ukáže čas.

152 tisíc kroužků

V evropských volbách v červnu 2024 vede společnou kandidátku Přísahy a Motoristů – a získává přes 152 tisíc preferenčních hlasů, jeden z nejvyšších zisků, jaké kdy politický nováček v Česku zaznamenal.

V europarlamentu zamířil do nově vzniklé frakce Patrioti pro Evropu – téže, kterou spoluzakládalo Babišovo ANO – a stal se vedoucím české delegace v ní. Usedl ve výborech pro průmysl, životní prostředí a ochranu spotřebitelů a profiloval se jako jeden z nejhlasitějších kritiků Zelené dohody, emisních pokut a plánovaného konce spalovacích motorů.

Už kampaň ale provázely kauzy, které předznamenaly budoucnost. Média připomněla jeho závodní helmu s insigniemi nacistické Luftwaffe i fotografie se vztyčenou pravicí – podle Turka šlo o žert. Sám přiznal, že vlastní sběratelské předměty s nacistickou symbolikou včetně dýky SS zděděné po otci, a hájil se čistě sběratelským zájmem; starší facebookové komentáře s narážkami na Hitlera a Mussoliniho odmítal s tím, že mu je psali „cizí lidé v hospodě“.

Jak to číst

Volby daly jasnou odpověď na otázku, zda tyto kauzy voličům vadí: rekordní kroužkování říká, že nikoli – část voličů je dokonce četla jako důkaz, že „není jako ostatní politici“. O rok později se tatáž otázka vrátí, jenže tentokrát ji nebude posuzovat volič, ale prezident. A odpoví jinak.

Archiv, který zastavil ministra

Říjen 2025: čerstvě zvolený poslanec Turek míří na ministerstvo zahraničí. Pak Deník N zveřejní archiv desítek jeho údajných příspěvků z let 2009 až 2021 – otevřeně rasistických, homofobních a sexistických. Začíná nejostřejší ústavní spor éry.

Turek, který dovedl Motoristy ze středočeské kandidátky do Sněmovny (zvolením mu zanikl mandát europoslance), vše razantně popřel: příspěvky prý nenapsal, jde o „odpornou dehonestaci“ a pomstu za volební výsledek. Strana podala trestní oznámení na novináře; Turek se zároveň obecně omluvil za „patnáct dvacet let stará vyjádření“. Veřejnost podepisovala petice proti jeho jmenování a koalice ho přesunula z diplomacie na ministerstvo životního prostředí.

Prezident Pavel ho však odmítl jmenovat i tam. V bezprecedentním dopise premiérovi napsal, že Turek „opakovaně prokazoval nedostatek respektu vůči právnímu řádu“ a že prezident musí chránit ústavní hodnoty včetně odmítnutí totalitních ideologií; zmínil i nesrovnalosti v majetkovém přiznání a údajné vyhrožování zaměstnanci ambasády. Babiš přiznal, že prezidenta hodinu přesvědčoval, kompetenční žalobu ale nepodal; Turek ohlásil žalobu na ochranu osobnosti a později od ní ustoupil. Mezitím na výročí 17. listopadu prohlásil, že revoluce „byla řízena KGB“, a na Národní třídě ho část přítomných vypískala.

Rozuzlení přišlo po částech: ministrem životního prostředí se v únoru 2026 stal Igor Červený a Turek dostal funkci vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal. V srpnu 2026 policie případ uzavřela – a její závěry byly pro Turka výrazně nepříznivé. Kriminalisté z pražského odboru extremismu prověřili 85 příspěvků z let 2010 až 2017, osm z nich vyhodnotili jako trestné: všechny podle nich naplnily znaky podněcování k nenávisti, dva nejstarší i schvalování trestného činu. Gesto z videa z roku 2015 označili za nacistický pozdrav a projev sympatií k hnutí potlačujícímu práva a svobody. Pravost příspěvků měli za prokázanou, opírali se o metadata, IP adresy i svědky a Turkovu obhajobu o napadeném účtu označili za účelovou. Stíhat ho přesto nelze – pětiletá promlčecí lhůta uplynula na konci roku 2022.

Rozhodnutí o odložení nabylo právní moci 1. srpna 2026 a část Turkových příznivců je vyložila jako očištění. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 proto vydalo vysvětlení, že takový výklad závěrům policie neodpovídá. Dozorující žalobce zároveň dodal podstatnou výhradu opačným směrem: skutečnost, že by policie mohla stíhání zahájit, kdyby věc nebyla promlčená, ještě neznamená, že je Turek vinen – o tom by rozhodoval soud po komplexním dokazování, k němuž nikdy nedošlo. Turek závěry odmítá a zdůrazňuje, že žádný soud neproběhl.

Jak to číst

Kauza nechává otevřené dvě otázky a vyplatí se držet je oddělené. První je skutková: psal to? Policie odpověděla, že ano, a část příspěvků označila za trestné – stíhání ale zabránilo promlčení, takže vina nikdy nebyla vyslovena soudem. To je zásadní rozdíl, na který upozorňuje i státní zastupitelství: neproběhlo dokazování před soudem, ale ani očištění. Turek autorství dál popírá. Druhá je ústavní: smí prezident odmítnout navrženého ministra? Žaloby, které to mohly rozsoudit, nakonec nikdo nepodal – precedens tak vznikl silou faktu, nikoli práva. Obě nedopovězené odpovědi si česká politika ponese dál.

Z vinařské vsi do líhně pravice

Petr Macinka se narodil 18. srpna 1978 v Hodoníně a dětství prožil ve vinařských Velkých Bílovicích na jižní Moravě. Z tváří současné vládní koalice patří k nejméně známým – a právě to je klíč k jeho příběhu.

Střední školu vychodil v Břeclavi a politologii s mezinárodními vztahy vystudoval – při zaměstnání – na pražském CEVRO Institutu, soukromé škole úzce spjaté s konzervativně-liberálním proudem kolem ODS a Václava Klause. Nebylo to jen vzdělání, ale vstupenka do prostředí: právě tato intelektuální linie ho přivedla do nejužšího Klausova okruhu.

Na rozdíl od nejviditelnějších tváří české politiky neměl Macinka před politikou žádnou slávu: žádné rekordy, sbírky, televizní pořady ani generálské hvězdy. Jeho řemeslem se stala komunikace a organizace – práce v zákulisí pro silnější značku. O to pozoruhodnější je, že právě on nakonec sedí u vládního stolu.

Jak to číst

Macinka je klasický „muž aparátu“ – typ politika, jehož kariéra neroste z popularity, ale ze schopnosti sloužit a organizovat. Otázka jeho životopisu zní: kdy přesně začal místo cizí značky budovat vlastní? Následující karty naznačují, že mnohem dřív, než si kdo všiml.

Hlas Hradu, aparát institutu

V letech 2008–2013 vede Macinka tiskovou službu Kanceláře prezidenta republiky za Václava Klause. Po konci Klausova mandátu přechází do jeho institutu, kde stráví dalších dvanáct let jako manažer.

Hradní léta znamenala komunikační školu v nejtěžších podmínkách: Klausovo druhé funkční období provázely spory o Lisabonskou smlouvu, ostré střety s vládami i kontroverzní novoroční amnestie. Macinka se naučil hájit nehájitelné pozice, řídit vztahy s nepřátelskými médii a myslet ve strategických rámcích – dovednosti, které později beze zbytku přenese do stranické politiky.

Institut Václava Klause pak fungoval jako ideová dílna: kritika Evropské unie, klimatické politiky a migrace, obhajoba „normálního světa“ proti progresivismu. Macinka v něm nebyl jen úředníkem – spolupodepisoval publikace a formuloval postoje. Program pozdějších Motoristů tak vznikal roky předtím, než strana existovala; stačilo mu najít obal a publikum.

Jak to číst

Kariéra ve stínu jedné osobnosti je škola i nálepka zároveň. Když Macinka později uspěje, kritici řeknou „Klausův projekt u moci“, příznivci „žák, který to dotáhl dál než učitel“. Fakticky platí obojí: bez klausovského zázemí by Motoristé ideově neexistovali – a bez Macinky by klausovské myšlenky neměly vládní křesla.

Strana z institutu

V roce 2022 Macinka přerodem starší mikrostrany zakládá Motoristy sobě a stává se jejich předsedou. Na první pohled recesistický název skrývá promyšlený politický produkt.

Postup byl pragmatický: místo zakládání nového subjektu převzal existující registraci a dal jí nový obsah. První kampaní byly pražské komunální volby s tématy volné průjezdnosti města a odporu proti „zeleným zákazům“ – výsledky byly okrajové, ale značka se usadila. Jádro programu tvořila agenda Institutu Václava Klause přeložená do řeči řidičů: hlavním nepřítelem Green Deal, emisní regulace a Brusel.

Macinkův klíčový postřeh byl marketingový: „motorista“ je identita, kterou v Česku sdílejí miliony lidí napříč třídami – a nikdo ji politicky neobsluhoval. Chyběla jediná věc: tvář, která tomu dá popularitu. Našel ji v muži, s nímž stranu programově i temperamentně sladil – ve Filipu Turkovi.

Jak to číst

Motoristé jsou vzácný případ strany postavené odshora: nejdřív ideologie a aparát, pak teprve voliči. Takové projekty obvykle končí v propadlišti – tento ne. Proč, vysvětluje následující karta: rozhodnutí vypůjčit si publikum jiného.

Sázka na Turka

Pro evropské volby 2024 uzavírá Macinka koalici s Přísahou Roberta Šlachty a do čela kandidátky staví nestraníka Filipa Turka. Výsledek předčí všechna očekávání – a z okrajové strany udělá přes noc celostátní hráče.

Logika obchodu byla průzračná: Přísaha dodala zavedenou značku a struktury, Motoristé téma a Turek statisícové publikum ze sociálních sítí. Koalice přesáhla deset procent, získala dva mandáty a Turkových více než 152 tisíc preferenčních hlasů se stalo politickou senzací roku. V prosinci 2024 na prvním sjezdu strany se Turek stal jejím čestným prezidentem – aniž kdy vstoupil.

Macinka přitom zůstal důsledně druhý: on předsedá a organizuje, Turek září. Model měl známé riziko – závislost na cizí tváři s kontroverzní minulostí – a to se v roce 2025 plně materializovalo v kauze Turkových příspěvků. Za pozornost stojí i osud partnera: Přísaha, která do koalice vložila značku, šla do sněmovních voleb 2025 sama a s 1,1 % zmizela; hodnotu spojenectví si odnesli Motoristé.

Jak to číst

Jde o učebnicový příklad politického marketingu: publikum si lze vypůjčit. Účet přišel s Turkovými kauzami – ale i po jeho zaplacení platí, že bez této sázky by Macinka nebyl ministrem. Riziko vyšlo; jeho konečná cena se teprve vyčísluje.

Do Černínského paláce

Tři roky po založení strany skládá Macinka slib poslance, a v prosinci 2025 se stává vicepremiérem a ministrem zahraničí. Rychlejší cestu od registrace strany k řízení diplomacie česká politika nepamatuje.

Motoristé proměnili 6,77 % a 13 mandátů v silnou koaliční pozici. Macinka si vybral Černínský palác – navzdory nulové diplomatické zkušenosti, což kritika opakuje dodnes; sám za priority prohlašuje ekonomickou diplomacii, podporu exportu a revizi klimatických závazků na evropské úrovni. Přechodně řídil i ministerstvo životního prostředí, než ho v únoru převzal Igor Červený.

Jeho ministrování však zatím definují střety s Hradem. Nejprve neúspěšný boj za Turkovo jmenování – včetně chvíle, kdy novinářce Deníku N zakázal vstup na tiskovou konferenci. Poté spor o summit NATO: vláda v červnu 2026 nezařadila prezidenta do delegace do Ankary, Pavel na ni podal historicky první prezidentskou kompetenční žalobu a Ústavní soud předběžným opatřením uložil vládě, Macinkovi i jeho ministerstvu prezidentovu účast zajistit. Dva soudci nesouhlasili a o samotném rozsahu prezidentových pravomocí soud teprve rozhodne – spor tedy zdaleka nekončí.

Jak to číst

Macinka dovedl klausovský ideový projekt tam, kam se jeho učitel po roce 2013 už nedostal: k výkonné moci. Otázka, kterou jeho éra otevírá, je ústavní i praktická – kdo mluví za Česko navenek? Odpověď dá Ústavní soud a příští volby; do té doby je Macinka nejviditelnějším symbolem kohabitace vedené jako poziční válka.

Do politiky oklikou

Eva Decroix se narodila 26. května 1982 v Ostravě a vyrostla v Jihlavě. Do vrcholné politiky přišla později a jinudy než většina jejích kolegů – a v prostředí, kde ženy dodnes patří k výjimkám.

Rodina se přestěhovala na Vysočinu, když byla malá; v Jihlavě vychodila gymnázium a odešla do Prahy studovat učitelství češtiny a francouzštiny. Do politiky ji nepřivedla rodinná tradice, byznys ani sláva – její dráha povede oklikou přes Francii a advokacii, a většina země o ní proto poprvé uslyší až po její čtyřicítce.

Generačně patří k Turkovi: komunismus zažila jen jako batole a formovala ji devadesátá léta. Na rozdíl od něj ale nezvolila cestu pozornosti – jejím kapitálem se stane kvalifikace. V tomto smyslu je protipólem influencerského modelu politické kariéry, který se v české politice prosadil souběžně s ní.

Jak to číst

Že jsou ženy mezi nejvlivnějšími českými politiky spíš výjimkou, není náhoda – odráží to dlouhodobé složení domácí vrcholné politiky. Čtenář může její dráhu číst i jako sondu do toho, jak vypadá cesta nahoru v prostředí, kde jsou ženy spíš výjimkou.

Za láskou a právem do Francie

Při studiu si přivydělává v restauraci – a potká tam francouzského kuchaře a cukráře Rémiho Decroix. Přeruší pedagogickou fakultu, odjede s ním do Francie a rozhodne se tam pro úplně nový obor: právo.

Vystuduje ho na univerzitách v Bretani a v Lille; Univerzita Karlova jí vzdělání v roce 2008 uzná a doktorát z práv si dodělá až po čtyřicítce, souběžně s poslaneckým mandátem. Manžel Rémi, který v Česku vařil mimo jiné i pro Václava Havla, se s ní vrací na Vysočinu – od roku 2012 spolu v Horních Dubenkách provozují francouzské bistro. Vychovávají dvě dcery.

Životopis, který by jinde byl kuriozitou, se stal jádrem její politické značky: „běžná máma, manželka, advokátka“ s francouzským příjmením a palačinkami v kampani. Kritici v tom viděli marketing; ona argumentuje, že právě zkušenost mimo pražské struktury – region, malé podnikání, rodina – je v politice vzácnější než další právník z metropole.

Jak to číst

Mezi strategicky budovanými kariérami je Decroix připomínkou, že do politiky vedou i klikaté cesty. Otázka, kterou její příběh klade: je „obyčejnost“ politická kvalifikace, nebo jen dobře vyprávěný příběh? Materiál k odpovědi dají další karty – v nichž už o obyčejnost nepůjde.

Advokátka rozvodů, které nemají končit válkou

V Jihlavě si otevře advokátní kancelář a specializuje se na to nejtěžší z civilního práva: rodinné konflikty. Její motto – rozvodem to nekončí – se později promění v legislativní program.

Vedle advokacie působí jako mediátorka; prosazuje smírná řešení a kritizuje, jak těžkopádně české právo řeší rozpady rodin. Z praxe vyroste její pozdější parlamentní agenda: novela modernizující rozvodové řízení – sloučení rozvodu s opatrovnickým řízením a konec povinného zkoumání příčin rozvratu – a racionalizace vymáhání alimentů, aby neplatiči spíše spláceli, než seděli.

Do politiky vstupuje odspodu: nejprve jako zastupitelka Jihlavy, poté kraje Vysočina. Žádný raketový start – klasická komunální průprava, jakou dnes prochází málokdo z vrcholných politiků. Právě kombinace expertní specializace a regionálního zázemí z ní udělá pro ODS ideální tvář nastupující generace.

Jak to číst

Decroix reprezentuje typ politika-odborníka, který přináší jedno dobře zvládnuté téma. Přednost, kterou jí přiznávají i političtí odpůrci: v oboru se orientuje. Riziko: expertní profil se v celostátní politice snadno rozpustí ve stranické loajalitě. Zda se to stalo i jí, může čtenář posoudit u dalších karet.

Rychlý výstup v ODS

V říjnu 2021 je zvolena poslankyní za koalici SPOLU na Vysočině. O necelé tři roky později už je místopředsedkyní ODS – jeden z nejrychlejších vnitrostranických vzestupů Fialovy éry.

Ve Sněmovně se profiluje právní agendou: ústavně-právní a zahraniční výbor, pozice první místopředsedkyně poslaneckého klubu po boku Marka Bendy, rozvodová novela. Přidává i zahraniční rozměr – z její iniciativy vzniká podvýbor pro podporu demokracie a lidských práv ve světě a v roce 2023 spolupořádá pražský summit meziparlamentní aliance k Číně o postavení Tchaj-wanu a Hongkongu.

Na ostravském kongresu v dubnu 2024 je zvolena místopředsedkyní strany; sama se uvedla slovy, že není „žádná křehká květinka, která neustojí silné názory“. Pro ODS znamenala dvojí signál: omlazení a ženskou tvář ve vedení, které obojím dlouhodobě nedisponovalo. Kritici namítali, že jde o rychlý kariérní postup bez velkých politických bitev. Rok 2025 jim odpověděl ironicky – bitvu dostala, a to tu nejtěžší, jakou strana v té době měla.

Jak to číst

Vzestup Decroix ukazuje, jak Fialova ODS pěstovala nástupnickou generaci: expertní profil, region, loajalita, žádné skandály. Zda jde o zdravou kádrovou práci, nebo o výběr podle bezkonfliktnosti, prověří vždy až krize. Ta její přišla v červnu 2025.

Hasička bitcoinové kauzy

Červen 2025: ministr spravedlnosti Blažek padá kvůli daru 468 bitcoinů od odsouzeného drogového dealera, které resort zpeněžil za bezmála miliardu korun. Do hořícího úřadu nastupuje čtyři měsíce před volbami Decroix.

Zvolila postup, který sama označila za maximální transparentnost: zveřejnila podrobnou časovou osu kauzy, jmenovala koordinátora případu, vypsala otevřenou soutěž na nezávislý externí audit a podepsala společné prohlášení o transparentním prošetření se spolkem Milion chvilek pro demokracii. Audit konstatoval, že ministerstvo před přijetím daru neprovedlo povinnou kontrolu původu kryptoměny, přestože o trestní minulosti dárce vědělo; stát mezitím uzavíral dohody o zpětném odkupu prodaných bitcoinů, které Decroix hájí jako ochranu před další škodou. V srpnu 2025 policie zahájila trestní stíhání – dárce je obviněn z legalizace výnosů z trestné činnosti.

Volby kauza přesto poznamenala a po nástupu Babišovy vlády se z hasičky stal terč: nový ministr Tejc z ANO podal v dubnu 2026 po interním auditu trestní oznámení pro podezření z porušení povinnosti při správě cizího majetku a zneužití pravomoci a nevyloučil odpovědnost úředníků ani předchozího vedení resortu. Decroix kontruje, že jeho audit došel „ke stejným zjištěním“ jako ten její, že interní prověrku sama zadala – a že se umlčet nenechá; spor se přelil do ostré přestřelky na síti X. Znovuzvolená poslankyně dnes patří k nejviditelnějším tvářím opoziční ODS.

Jak to číst

Případ Decroix nabízí vzácný testovací vzorek: politička, která skandál nezavinila, ale zdědila. Hodnotit ji lze podle kroků, které udělala – transparentnost jí přiznává i část kritiků – nebo podle toho, že skandál její strany stejně pomohl vládu položit. A jedna drobnost na závěr: bitcoinová kauza dostala od ministerstva vlastní veřejnou časovou osu. Přesně ten nástroj, kterým právě teď čtete tyto životopisy.

Kluk z papíren

Oto Klempíř se narodil 20. května 1963 v Kyjově a vyrostl v Moravském Písku. Jeho dráha začíná tam, kde politické životopisy obvykle nezačínají: v kultuře.

Po gymnáziu odešel v roce 1982 do Prahy; živil se jako dělník v pražských papírnách a zpíval s rockovou skupinou Garáž. Pohyboval se na pomezí oficiální a „závadové“ kultury – ve světě, který normalizační režim bedlivě sledoval, protože rock a punk považoval za úpadkový západní vliv.

Právě tato pozice – mladík z okraje hudební scény, bez zázemí a bez moci – se ukáže jako osudová. Zatímco Babiše si režim hýčkal jako kádr zahraničního obchodu a Pavla formoval v důstojnických školách, Klempíře si Státní bezpečnost vybrala jako oči a uši v prostředí, kterému sama nerozuměla. Následující kapitola patří k nejtemnějším v jeho životopise.

Jak to číst

Klempířovo mládí připomíná, že normalizace neměla jen kádry a disidenty – měla především šedou zónu lidí, kteří chtěli hrát muziku a přežít. Jak snadno se z takové pozice sklouzlo ke kolaboraci, ukazuje jeho další příběh; a jak z ní vedla cesta k revolučnímu funku, ten hned následující.

Krycí jméno Olda

V roce 1984 získává Státní bezpečnost jednadvacetiletého Klempíře ke spolupráci. Úkol: donášet z prostředí „závadové mládeže“ kolem punkové a rockové scény. Svazek nese krycí jméno Olda.

Fakta, jak plynou z Archivu bezpečnostních složek: spolupráce trvala zhruba rok, Klempíř byl podle spisů aktivní a StB si jeho zprávy pochvalovala. V lednu 2026 – už za jeho ministrování – odhalili Reportéři ČT konkrétní dopady: udání ovlivnila osudy skutečných lidí. Jeden z nich, Martin Semrád, kvůli němu podle svých slov přišel o studium. Klempíř se mu omluvil; Semrád omluvu odmítl s tím, že některé křivdy se odpouštět nemají.

Klempíř přitom spolupráci přiznal sám a dávno před vstupem do politiky – v rozhovorech ji označil za svou noční můru: podepsal prý, protože ho „vystrašili k smrti“, a mluví o sobě jako o „divném robotovi, který podepsal, co chtěli“. Přiznání mu i kritici přičítají k dobru; zároveň připomínají, že spolupráci bylo možné odmítnout – a že jeho verze donedávna vynechávala to podstatné: že donášel na konkrétní lidi.

Jak to číst

Potkávají se tu tři strategie zacházení s minulostí: Babiš („Bureš“) spolupráci popírá a soudí se o ni, Pavel své členství ve straně označuje za chybu a konformismus, Klempíř („Olda“) přiznává a omlouvá se. Čtenář může vážit, co je pro důvěru ve veřejnou osobu důležitější – co kdo v osmdesátých letech udělal, nebo jak se k tomu o čtyřicet let později staví. A také, zda má oběť povinnost omluvu přijmout.

Kapela ze 17. listopadu

J.A.R. – Jednotka Akademického Rapu – vzniká přesně 17. listopadu 1989, v den, kdy na Národní třídě začíná konec režimu. Málokterá kapela má v rodném listě datum revoluce; Klempíř ji jako frontman a textař povede šestatřicet let.

J.A.R. přinesla do české hudby funk, rap a jazykově vybroušenou ironii a stala se kultem několika generací. Klempíř vedle toho napsal stovky textů pro jiné interprety – Dana Bártu, Olympic či Kamila Střihavku – hudebně se podílel na filmech Snowboarďáci a Rafťáci, jako scenárista na snímcích Czech Made Man a Hranaři a na stanici Vltava provázel pořadem Sedmé nebe o americkém funku a soulu.

Datum založení dodalo kapele image svobodného dítěte revoluce – a právě proto byl pozdější rozchod tak symbolický. Když Klempíř v roce 2025 oznámil kandidaturu za Motoristy, kapela vydala prohlášení, že jejich „další společné životní cesty jsou bohužel neslučitelné“. Muž, který spoluzaložil kapelu v den revoluce, z ní odešel kvůli politice – podle vlastních slov vyhazovem, který nečekal.

Jak to číst

J.A.R. je Klempířův nesporný kulturní kapitál – mezi vojáky, právníky a byznysmeny v politice je to on, kdo přichází z kultury. Otázka, kterou jeho hudební dráha klade: opravňuje umělecká autorita k řízení kulturní politiky státu? Rok 2026 na ni dává překvapivě bouřlivou odpověď.

Muž, který pojmenoval Oskartu

Souběžně s hudbou budoval Klempíř druhou kariéru: přes čtvrt století patřil ke špičce české reklamy. Z kreativce nadnárodních agentur se stal stratégem s vlastní firmou – a s řemeslem, které nakonec nabídl politice.

Prošel vedením poboček nadnárodních agentur (Ogilvy, Young & Rubicam), vymyslel jméno předplacené karty Oskarta a podepsal se pod kampaně mobilních operátorů, bank i pivovarů. Od roku 2014 vedl vlastní komunikační agenturu Safran. V branži platil za mistra jazyka – téhož nástroje, který pohání jeho texty pro J.A.R.

Deník N před jeho jmenováním ministrem připomněl i kontroverznější polohy: účinkování v provokativním klipu rappera Řezníka, k němuž se vrátil poznámkou „Měli jsme to zapálit“, a byznysové vazby na pravomocně odsouzeného podnikatele Martina Koloce. Klempíř kritiku odmítl jako předčasnou.

Jak to číst

Reklama je v politice podceňovanou supervelmocí: Babiš si marketing kupoval, Turek ho žil na sítích – a Klempíř ho třicet let vyráběl. Jeho vstup do politiky lze číst i jako poslední logický krok řemesla: kdo umí prodat značku, zkusí nakonec prodat sám sebe. Zda umí značku i spravovat, prověřuje jeho ministerská éra.

Vyhazov z vlastní kapely

V létě 2025 oznamuje Klempíř, že povede kandidátku Motoristů v Plzeňském kraji: „Vytvořit pro ně komunikační kampaň nestačí. Je potřeba jít do toho osobně.“ Cena přichází okamžitě – J.A.R. se s ním rozchází.

Rozchod po šestatřiceti letech se stal celonárodním tématem; Klempíř mluvil o nečekaném vyhazovu a o tom, že mu spoluhráči po zvolení ani nepoblahopřáli. Předznamenal tím konflikt, který ho provází dál: velká část kulturní scény jeho politickou volbu nepřijala.

Volebně tah vyšel: Motoristé získali v Plzeňském kraji 7,16 procenta – víc než celostátně – a Klempíř poslanecký mandát. Ve Sněmovně se stal místopředsedou výboru pro mediální záležitosti a koalice ho nominovala na ministra kultury. Ještě před jmenováním čelil vlně kritiky: otevřenému dopisu umělců obávajících se politických zásahů do svobody tvorby i připomínkám svazku Olda. Odpověděl, že kultura je pro Motoristy „národní poklad“ a kritika je předčasná.

Jak to číst

Klempířova kandidatura obrací obvyklou logiku naruby: zatímco Turek si publikum přinesl do politiky jako kapitál, Klempíř vstupem do politiky o velkou část svého kulturního světa přišel. Byla to odvaha jít proti vlastní bublině, nebo kalkul stratéga, který si spočítal, že ministerstvo za kapelu stojí? Rok 2026 dodá materiál k oběma čtením.

Ministr proti kulturní obci

15. prosince 2025 se Klempíř stává ministrem kultury. Následuje nejkonfliktnější ministerská premiéra Babišovy vlády: osm měsíců, během nichž se resort ocitl ve při s velkou částí prostředí, které má spravovat.

V lednu 2026 odvysílali Reportéři ČT detaily svazku Olda včetně příběhů konkrétních poškozených – a ministr kultury se od té doby na protestech za veřejnoprávní média potýká s připomínkami vlastní minulosti. Na jaře ztroskotal jeho návrh nového mediálního zákona; kritici mu vyčítají tažení proti České televizi a Českému rozhlasu, přestože Motoristé před volbami rušení koncesionářských poplatků odmítali. V červnu ho vypískalo publikum folklorního festivalu ve Strážnici.

V srpnu přišel zatím největší střet: ministerstvo předložilo novou Státní kulturní politiku rušící koncepci schválenou ještě Fialovou vládou. Kulturní obec ji označila za netransparentní – i proto, že je pod ní podepsána Barbora Šťastná, ministrova mluvčí a manželka ministra Borise Šťastného. Umělci mluví o „zcela nepřijatelném“ postupu, část chystá bojkot říjnových cen ministerstva a reagovat slíbil i premiér Babiš. Klempíř kontruje, že kultura nemá být „dotačním systémem ani nástrojem ideologického aktivismu“ a že čelí „obrovské porci nenávisti umělců“.

Jak to číst

Klempířova éra testuje hranici mezi legitimní změnou kulturní politiky po volbách a mocenským zásahem do svobodného prostoru. Jeho tábor vidí revoltu dotované bubliny proti zvolené vládě; kulturní obec obranu nezávislosti proti muži s minulostí donašeče. Obě strany přitom mluví o témže: kdo má právo definovat, co je česká kultura.

Dva diplomy, dvě fakulty

Taťána Malá, rozená Veličková, se narodila 1. října 1981 v Moravské Třebové. V roce 2005 dokončila zemědělské inženýrství na Mendelově univerzitě v Brně, o šest let později práva na soukromé Panevropské vysoké škole v Bratislavě.

Kombinace je nezvyklá: agronomka, která se doučí právničkou. Diplomovou práci na Mendelově univerzitě psala o chovu králíků, na bratislavské fakultě pak práci právní. Obě školy absolvovala dálkově při zaměstnání a obě jí o sedm let později přinesly kauzu, která rozhodne o její politické kariéře.

Panevropská vysoká škola je soukromá slovenská instituce, na které v té době studovala řada Čechů, jimž vyhovoval mírnější režim než na veřejných fakultách. Sama o sobě to není výtka – právní vzdělání ze soukromé školy je plnohodnotné. Otázky, které se objevily v roce 2018, se ale netýkaly školy, nýbrž toho, co konkrétně v jejích pracích stálo.

Jak to číst

Životopis do roku 2011 je nenápadný a nekontroverzní: žena, která si při práci dodělala druhou vysokou školu. Právě proto je poučný. Nic z toho, co ji později smetlo, nevzniklo v politice – vzniklo to léta předtím ve dvou seminárních místnostech a čekalo, až se stane veřejně známou.

Insolvence, mediace, katedra

Před vstupem do vysoké politiky si vybudovala běžnou právnickou praxi: advokátní koncipientka, vedoucí právnička kanceláře insolvenčního správce, zapsaná mediátorka a externí pedagožka na podnikatelské fakultě brněnského VUT.

Insolvenční agenda je specifický obor – rozhoduje se v ní o osudu zadlužených firem i lidí a pohybují se v ní velké peníze. Malá v ní pracovala mezi lety 2012 a 2016 a souběžně se stala společnicí ve firmě All 4 Law. Právě tato podnikatelská vazba se stane jedním z argumentů proti jejímu jmenování ministryní: kritici namítali, že spolumajitelka firmy působící v insolvencích by se dostala do střetu zájmů v resortu, který insolvenční právo spravuje.

K tomu přidala mediaci – tedy smírné řešení sporů, k němuž složila zkoušku na ministerstvu spravedlnosti – a šest let externí výuky. Na papíře šlo o dobrou přípravu pro justiční resort: praxe, pedagogika i zkušenost s tím, jak se právo dělá v praxi, nikoli v učebnici.

Jak to číst

Odborné zázemí Malé bylo v roce 2018 předmětem sporu, který se vedl ve dvou rovinách. První byla věcná: stačí praxe v insolvencích a mediaci na řízení resortu, který rozhoduje o vydávání lidí do ciziny a o soudcovských jmenováních? Druhá osobní: je spolumajitelka firmy v oboru, který má regulovat, přijatelnou kandidátkou? Ani jedna otázka nakonec nedostala odpověď, protože ji přebila kauza úplně jiná.

Čtyři roky od přihlášky ke Sněmovně

V roce 2013 podala přihlášku do hnutí ANO. Za čtyři roky byla poslankyní, za pět ministryní. Rychlost jejího postupu patří k nejvyšším, jaké česká politika v posledních dekádách viděla.

Začátek byl skromný. V komunálních volbách 2014 v Lelekovicích skončila jako první náhradnice a do zastupitelstva se dostala až po rezignaci kolegy. O dva roky později už byla zastupitelkou Jihomoravského kraje a krátce nato náměstkyní hejtmana, v říjnu 2017 poslankyní a předsedkyní krajské organizace ANO.

Tempo vysvětlují dvě věci. Zaprvé povaha ANO: hnutí bez tradiční členské základny, které obsazovalo pozice rychle a odměňovalo loajalitu i výkon spíš než stranické služební roky. Zadruhé ona sama – lidé, kteří s ní pracovali, popisují sebevědomí, ambici a schopnost mluvit za stranu i v nepříjemných situacích. Jednou z nich byla obhajoba Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo; její výrok, že by jí nevadilo vyšetřování odložit, se jí připomínal později.

Jak to číst

Rychlý vzestup je v politice hodnota i riziko zároveň. Umožňuje přivést nové lidi, kteří nejsou obroušení aparátem; zároveň znamená, že se nikdo dlouho nedívá na jejich minulost, dokud nezaujmou dost vysoké místo. U Malé se obojí projevilo naráz v létě 2018.

Ministryní spravedlnosti

27. června 2018 ji prezident Miloš Zeman jmenoval ministryní spravedlnosti druhé Babišovy vlády. Stala se zároveň předsedkyní Legislativní rady vlády – tedy orgánu, který posuzuje kvalitu všech vládních zákonů.

Nominace byla sporná ještě před jmenováním. Opoziční politici namítali, že resort, který rozhoduje o vydávání osob do zahraničí a o justici obecně, by měl vést někdo s hlubší právní praxí; poukazovali i na její podíl ve firmě působící v insolvencích. Nejcitlivější byl ale jiný bod: Malá patřila k nejhlasitějším obhájkyním Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo a ministerstvo spravedlnosti je resort, pod který spadá státní zastupitelství.

Sama argumentovala tím, že do stíhání premiéra nemá ministr jak zasahovat, a odmítala, že by byla ve střetu zájmů. Nastupovala s programem zaměřeným na exekuce a insolvence, tedy na agendu, kterou znala z praxe. K jeho naplnění se nedostala – kauza, která ji smetla, přišla do dvou týdnů.

Jak to číst

Jmenování Malé je učebnicovou ukázkou toho, proč se u ministra spravedlnosti zkoumá minulost pečlivěji než jinde. Nejde jen o odbornost, ale o to, že resort sousedí se státním zastupitelstvím – a v době, kdy byl premiér trestně stíhán, byla každá nominace do této funkce nutně čtena i jako signál o vztahu vlády k justici.

Třináct dní

Krátce po jmenování zveřejnila média rozbory jejích dvou diplomových prací. Obě podle nich obsahovaly rozsáhlé pasáže převzaté bez uvedení zdroje. 10. července 2018, třináctý den ve funkci, Taťána Malá rezignovala.

Šlo o obě práce najednou – právní z Panevropské vysoké školy i tu o chovu králíků z Mendelovy univerzity. Malá plagiátorství odmítla a připustila pouze pochybení v citacích; obvinění označila za kampaň. V akademickém prostředí vznikla petice požadující její odstoupení a někteří členové Legislativní rady vlády, tedy orgánu, jemuž předsedala, pohrozili vlastní rezignací, pokud ve funkci zůstane. Premiér Babiš situaci komentoval slovy, že jde o tvrzení proti tvrzení, a nechal rozhodnutí na ní.

Rezignovala po dvou týdnech a nahradil ji Jan Kněžínek. Ve funkci nestihla prosadit nic; do dějin vstoupila jako nejkratší ministerské působení novodobé éry. Poslanecký mandát si ponechala.

Jak to číst

Případ se dá číst přísně i shovívavě a obě čtení mají oporu. Přísné: člověk, který má vést resort spravedlnosti a posuzovat kvalitu zákonů, musí zvládnout citační pravidla, a to dvakrát. Shovívavé: rezignovala rychle, což se v české politice stává zřídka, a plagiátorské kauzy tehdy zasáhly politiky napříč stranami i řadu nepolitických absolventů – problém tedy nebyl jen její, ale i systému, který takové práce léta propouštěl. Co z toho váží víc, ať posoudí čtenář; jisté je, že akademická minulost přestala být od té doby v české politice okrajovým tématem.

Návrat trpělivostí

Po pádu z ministerského křesla se nevzdala. Zůstala poslankyní, v roce 2021 mandát obhájila a postupně se propracovala zpět do první linie hnutí – tentokrát bez povyku.

Sedm let strávila prací ve výborech: ústavně-právním, zdravotnickém, organizačním, a ve sněmovní komisi pro kontrolu Úřadu pro zahraniční styky a informace. Byla součástí meziparlamentních skupin a v opozičních letech patřila k lidem, kteří za ANO odváděli rutinní legislativní práci, o níž se nepíše.

Právě tahle etapa je na jejím příběhu nejméně nápadná a přitom nejdůležitější. Politik, kterého smetla mediální kauza, obvykle mizí; Malá zůstala, pracovala a počkala si. Ve volbách 2025 mandát obhájila znovu a v říjnu téhož roku převzala po Aleně Schillerové, která odešla do vlády, vedení poslaneckého klubu ANO – jednu z nejvlivnějších pozic ve Sněmovně.

Jak to číst

Otázka, kterou její návrat otevírá, je obecnější než ona sama: má být kauza z minulosti trvalou překážkou, nebo si člověk může pozici vydobýt zpět prací? Česká politika na to nemá ustálenou odpověď a zachází s tím případ od případu – někdy podle závažnosti, jindy podle toho, jak silné má dotyčný zázemí.

Šéfka klubu a zmocněnkyně

V říjnu 2025 se stala předsedkyní poslaneckého klubu ANO, v prosinci k tomu přibrala funkci vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Po sedmi letech se vrátila do exekutivy – jinými dveřmi, ale zpět.

Obě funkce dohromady dávají neobvyklou kombinaci. Předseda klubu řídí ve Sněmovně tempo jednání největší vládní strany, tedy čistě mocenskou agendu. Zmocněnec pro lidská práva naopak koordinuje politiku menšin, rovnosti a duševního zdraví a tradičně bývá spíš odborným a nadstranickým postem – její předchůdkyně Klára Šimáčková Laurenčíková přišla z neziskového sektoru.

Kritici hned upozorňovali, že spojení stranického vyjednavače s ochráncem lidských práv je problematické, protože obě role vyžadují opačný typ loajality. Malá naopak argumentovala, že lidská práva a duševní zdraví byly vždy jejími prioritami a že poslanecké zázemí jí umožní prosadit víc. Zkouška přišla za pět měsíců.

Jak to číst

Kumulace funkcí je v české politice běžná a sama o sobě nic neznamená. U lidskoprávního zmocněnce je ale specifická: jde o úřad, jehož smyslem je hájit zájmy skupin, které v běžném politickém provozu tahají za kratší konec. Zda to jde dělat současně s vedením klubu vládní strany, ukázala hned první velká zkouška.

Zkouška: přesun agend

V květnu 2026 rozhodla vláda o přesunu lidskoprávní, protidrogové a rovnostní agendy z Úřadu vlády na ministerstva. Z poradních orgánů následně rezignovalo přes padesát odborníků. Zmocněnkyně pro lidská práva změnu obhajovala.

Návrh podali premiér Babiš a vedoucí Úřadu vlády Tünde Bartha a vláda ho schválila bez předchozí širší debaty s experty. Malá ho hájila argumentem, že se tím odstraní dvojkolejnost mezi úřadem a ministerstvy, zatímco nadresortní charakter zůstane, a poukazovala na to, že jí i zmocněnkyni pro romské záležitosti vznikne samostatná kancelář. Po bouřlivém jednání, z něhož část odborníků demonstrativně odešla se slovy o šaškárně, Babiš plán upravil: dvě kanceláře zůstaly na Úřadu vlády a agenda rovnosti žen a mužů zamířila místo na práci na spravedlnost.

Odpor tím neskončil. Padesát tři expertů z poradních orgánů podalo společnou rezignaci, adiktologické služby vyhlásily protest a varovaly před dopady na financování kontaktních center i před rizikem šíření infekčních chorob. Nejostřejší výtka mířila přímo na Malou: podle vedoucí Úřadu vlády o chystaném kroku věděla dva týdny předem, na rozdíl od odborníků, a šéf asociace adiktologických služeb Matěj Hollan napsal, že se v ní zmýlil. Malá odpověděla, že silácké výrazy bere s rezervou, rezignace ji mrzí a chce, aby nové uspořádání fungovalo.

Jak to číst

Spor má věcné jádro, které se v emocích snadno ztratí: je lepší mít lidskoprávní agendu soustředěnou na Úřadu vlády, kde je blízko premiérovi, ale bez vlastního rozpočtu a kompetencí, nebo na ministerstvech, která mají peníze i zákonné nástroje? Odborný argument existuje pro obě varianty. Skutečnou výtkou vůči vládě proto není samotný přesun, ale způsob – rozhodnutí bez debaty s těmi, kdo agendu dělají. A výtkou vůči Malé to, že jako zmocněnkyně stála na straně rozhodnutí, nikoli na straně těch, které měla zastupovat. Zda to byla loajalita, nebo pragmatická snaha zachránit z původního záměru co nejvíc, ukáže teprve fungování nového uspořádání.

Z Volyně do Sokolova

Natálie Vachatová se narodila 2. října 1984 v tehdejším Sovětském svazu, na Ukrajině, do rodiny volyňských Čechů. Po pádu komunismu se rodina přestěhovala do Československa; sama odchod spojuje s následky černobylské havárie.

Volyňští Češi jsou potomci vystěhovalců, kteří odešli na Ukrajinu v 19. století a po druhé světové válce se ve dvou vlnách vraceli do vlasti předků. Vachatová patří k té poslední, porevoluční. Vystudovala gymnázium v Sokolově a v letech 2004 až 2007 filologii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.

Její původ hraje v pozdějších sporech dvojznačnou roli. Odpůrci v něm vidí kontext pro její postoje k rusko-ukrajinskému konfliktu; obhájci naopak argument, že člověk s ukrajinskými kořeny stěží může být nepřítelem Ukrajiny. Ani jedno samo o sobě nic nedokazuje – původ není postoj a rodinná historie není politický program.

Jak to číst

U žádné jiné dráhy se biografický detail nestal tak rychle argumentem jako tady. Právě proto se vyplatí držet ho na místě, kam patří: jako fakt o tom, odkud člověk přišel, nikoli jako důkaz o tom, co si myslí. To druhé se posuzuje podle doložených výroků a činů, kterým se věnují další kapitoly.

Tlumočnice, manažerka, tvůrkyně obsahu

Po studiu prošla řadou soukromých firem v rolích, které spolu na první pohled nesouvisejí: manažerka, tlumočnice a soudní překladatelka z ruštiny, moderátorka, tvůrkyně obsahu, ředitelka projektů.

Právě soudní překladatelství z ruštiny je pro pochopení pozdějších sporů podstatné. Znalost jazyka a ruského prostředí byla její profesní kvalifikací a přirozeně ji vedla do prostředí, kde se s ruskou kulturou a jazykem pracuje – což je legitimní řemeslo, ale zároveň prostředí, které je od roku 2014 v Česku vnímáno jinak než předtím.

Do politiky v tomto období nevstoupila a veřejně známou osobou nebyla. Podle záznamů o financování stran ale mezi lety 2020 a 2023 přispěla dvěma politickým subjektům dary v celkové výši zhruba sto tisíc korun – tedy nezanedbatelnou částkou od soukromé osoby.

Jak to číst

Tahle etapa vysvětluje, proč se o ní před rokem 2026 prakticky nepsalo: byla soukromou osobou s běžnou profesní dráhou. Většina toho, co jí dnes kritici vyčítají, pochází z doby, kdy nezastávala žádnou veřejnou funkci – což je samo o sobě otázka, kterou si musí čtenář zodpovědět: nakolik zavazují člověka jeho názory z doby, kdy za nic veřejně neodpovídal.

Přátelé Ruska

V roce 2014, v době Euromajdanu a anexe Krymu, byla členkou facebookové skupiny Přátelé Ruska v České republice a vystupovala v ní na obhajobu ruských pozic. O dvanáct let později se z těchto příspěvků stalo hlavní téma sporu o její jmenování.

Příspěvky zveřejnila média po jejím nástupu do funkce v roce 2026. Vachatová jejich existenci nepopřela, ale zasadila je do kontextu: podle ní odrážely tehdejší veřejnou diskusi o dění na Ukrajině, kdy se o povaze konfliktu vedl spor i mezi lidmi, kteří dnes zastávají jednoznačné postoje. Členství ve skupině vysvětlila svou tehdejší profesí soudní překladatelky z ruštiny a tím, že je z pohledu běžné občanky nevnímala jako problematické.

Kritici namítají, že rok 2014 nebyl obdobím nejasností – anexe Krymu proběhla v březnu a válka na Donbase začala na jaře téhož roku. K tomu přidávají informaci o jejím bratrovi, který podniká v Rusku; Vachatová k tomu uvedla, že jde o aktivity sourozence, s nímž je v minimálním kontaktu.

Jak to číst

Spor má dvě roviny, které se často slévají. První je věcná: co přesně v příspěvcích stálo a zda jde o obhajobu ruské agrese, nebo o tehdy rozšířený skepticismus vůči jednostrannému líčení konfliktu. Druhá je časová: nakolik má dvanáct let staré vyjádření soukromé osoby diskvalifikovat pro veřejnou funkci. První otázku lze rozhodnout čtením zdrojů, druhou nikoli – ta je věcí hodnot. Jisté je, že z ničeho obviněna nebyla a že žádný orgán její bezpečnostní rizikovost neposuzoval.

Válka o svobodu projevu

Na přelomu dekád se z ní stala aktivistka jediného tématu: svobody slova. Na vlastním webu psala proti neziskovým organizacím mapujícím dezinformace i proti evropským návrhům na postih nenávistných projevů.

Její texty z roku 2021 mají konzistentní linii. Bezpečnostní centrum Evropských hodnot označovala za organizaci financovanou ze zahraničí, která si osvojuje právo určovat, co je dezinformace; chystanou evropskou úpravu nenávistných projevů popisovala jako krok k trestání slov. Politicky se pohybovala v okruhu Trikolóry a působila ve Spolku na obranu svobody projevu.

Právě tady vzniká jádro pozdějšího sporu o její roli. Její příznivci v ní vidí člověka, který dlouhodobě a konzistentně hájí ústavní svobodu proti tlaku na její omezování – tedy přesně tu kvalifikaci, kterou by poradce pro svobodu projevu měl mít. Kritici namítají, že se soustředila výhradně na jeden směr: na obranu těch, kdo šíří obsah označovaný za dezinformace, a na útoky proti organizacím, které ho popisují.

Jak to číst

Obrana svobody projevu je legitimní a v demokracii potřebná pozice – kritika protidezinformačních institucí se objevuje i z úst lidí, kteří s Ruskem nesympatizují. Test férovosti je ale v tom, zda se uplatňuje symetricky. Čtenář, který si její texty projde, si může udělat vlastní úsudek o tom, čí svobodu hájila a čí kritiku považovala za nepřípustnou.

Poradkyní premiéra

Od ledna 2026 je poradkyní předsedy vlády Andreje Babiše pro oblast svobody projevu. Jmenování vyvolalo vlnu kritiky, petici za odvolání – a také útoky, které samotné přesáhly hranici věcného sporu.

Smlouvu má na maximálně osmdesát hodin měsíčně, což při plném využití odpovídá odměně přes devadesát tisíc korun. Kritici, včetně autorů petice, ji označili za bezpečnostní riziko v bezprostřední blízkosti premiéra a odkazovali na její starší postoje i na bratrovo podnikání v Rusku. Žádný bezpečnostní orgán ale takové hodnocení nevydal a Vachatová není z ničeho obviněna.

Souběžně se na ni na sociálních sítích snesla vlna vulgarit a přání smrti. Sama uvedla, že má obavy o bezpečnost rodiny, věc předala právnímu zástupci a hodlá nepravdivá tvrzení napadnout soudně. Tato část příběhu bývá v komentářích opomíjena, patří k němu ale stejně jako obvinění samotná.

Jak to číst

Případ je dobrým testem toho, kde končí legitimní veřejná kontrola a začíná štvanice. Ptát se, kdo radí premiérovi a s jakou minulostí, je nejen přípustné, ale nutné – jde o veřejnou funkci placenou z veřejných peněz. Přání smrti a útoky na rodinu do téhle debaty nepatří a poškozují i ty, kdo mají věcné argumenty. Obojí se v jejím případě odehrálo současně.

Poradkyně, o jejíž práci se nesmí mluvit

Co přesně dělá poradkyně premiéra pro svobodu projevu, odmítá vláda sdělit i na základě žádosti podle informačního zákona. Veřejnost se o její agendě dozvěděla jen díky dvěma únikům do médií.

První přišel v březnu 2026, kdy Seznam Zprávy popsaly, že Vachatová upravovala dokument s tezemi zákona o „zahraničních vazbách“ namířeného proti neziskovým organizacím – návrhu, který připravovali koaliční poslanci Jindřich Rajchl, Libor Vondráček a Radek Vondráček. Svou roli potvrdila slovy, že ji premiér pověřil, aby se na to podívala. Návrh v tehdejší podobě neprošel a koalice přípravu zákona svěřila některému z ministerstev. Druhý únik popsal v květnu týdeník Respekt: Vachatová za Úřad vlády připomínkovala plán priorit Česka pro čerpání evropských peněz a navrhovala z materiálu ministerstva pro místní rozvoj škrty.

Vláda k náplni její práce sdělila jen to, že využívá kancelář a jaký má rozsah smlouvy. Právě tahle neprůhlednost je podstatou výtky, která je nezávislá na jejích názorech: nezvolená poradkyně se podílí na přípravě zákona a na vyjednávání o evropských penězích, aniž by veřejnost směla vědět, co má na starosti.

Jak to číst

Tady se vyplatí oddělit dvě věci, které se v debatě mísí. Otázka „má tahle konkrétní osoba radit premiérovi?“ je politická a odpověď na ni závisí na tom, jak kdo váží její minulost. Otázka „smí být náplň práce placeného poradce tajná?“ je systémová a týkala by se kohokoli v téže funkci. Druhá je z hlediska fungování státu důležitější – a je to zároveň ta, na kterou vláda dosud neodpověděla.

Odjinud než všichni ostatní

Tünde Bartha se narodila 24. ledna 1976 v Kráľovském Chlmci, maďarskojazyčném městě na východním Slovensku. Patří k nejskrytějším figurám české exekutivy: nikdy nekandidovala a nikdy ji nikdo nevolil.

Vyrostla v maďarské menšině na slovensko-maďarském pomezí s maďarštinou jako mateřským jazykem; v osmnácti odešla studovat do Prahy a české občanství získala až po studiích. S Babišem tak sdílí slovenský rodný list – a s celou svou pozdější kariérou zkušenost člověka, který si pozici v jiné zemi vybudoval od nuly, bez konexí a bez jména.

Její přítomnost v tomto srovnání vyžaduje vysvětlení: Bartha nikdy nekandidovala, nemá mandát ani stranickou funkci. Přesto o ní česká média píší jako o jedné z nejvlivnějších osob exekutivy. Osa ji zařazuje právě proto – jako připomínku, že moc ve státě neteče jen přes volené funkce, ale i přes diáře, přístup a důvěru.

Jak to číst

Politické kariéry stojí na různých modelech moci: mandát, vlastnictví, pozornost, aparát. Bartha reprezentuje ten nejstarší ze všech – moc toho, kdo stojí vedle mocného. Jak taková moc vzniká a co ji drží, ukazují další karty.

Škola servisu: od cestovek k Bakalovi

Filologie na Karlově univerzitě, rok v Budapešti, dekáda v cestovním ruchu – a nakonec místo osobní asistentky jednoho z nejbohatších mužů země. Bartha se vypracovala v oboru, který nemá katedru: v umění zařídit cokoli.

V letech 1994–2001 vystudovala maďarsko-český překlad na Filozofické fakultě UK a mezinárodní studia s komunikací na budapešťské Univerzitě Loránda Eötvöse. Poté řídila pražskou cestovní kancelář a založila vlastní incomingovou agenturu – živnost postavenou na logistice, jazycích a klientském servisu bez prostoru pro chybu.

Začátkem desátých let se stala osobní asistentkou a tajemnicí finančníka Zdeňka Bakaly. Detail, který by jinde zapadl, tu nese ironii: Bakala je muž, kterého Babiš léta veřejně označuje za symbol „tunelování“. U ní mu to nevadilo – jak později sám napsal, Bartha je přesvědčená o jeho dobrých úmyslech a kontroverze kolem něj odmítá.

Jak to číst

Kariéra servisních profesí bývá neviditelná, ale učí přesně to, co vrcholná politika denně spotřebovává: diskrétnost, organizaci a schopnost sloužit náročným lidem. Otázka, kterou Barthin přestup od Bakaly k Babišovi otevírá: je loajalita tohoto typu hodnotově neutrální řemeslo – nebo si ji každý mocný jen pronajímá?

Žena, která řídí aparát

Od roku 2014 řídí kabinet ministra financí Babiše, v prosinci 2017 s ním přechází do Strakovy akademie a od června 2018 stojí v čele celého Úřadu vlády. Veřejnost ji přesto téměř nezná – první rozhovor poskytne až v roce 2021.

Její práce je definicí zákulisí: premiérův diář, chod úřadu, státní návštěvy. Během tří týdnů zorganizovala Babišovu cestu do Bílého domu za Trumpem, připravovala jednání s Merkelovou i Macronem a její tým dostal na starost i státní rozloučení s Karlem Gottem. Drží bezpečnostní prověrku na stupeň přísně tajné – nejvyšší možnou, jakou se v téže době nemohl vykázat ani hradní kancléř Mynář.

Babiš o ní v knize napsal, že je jeho „pravá ruka“, volá jí i v noci a – vzácné přiznání – dokáže ji poslechnout: „ostrá a urputná ženská“, která se s ním umí hádat. Ona sama v jediném rozhovoru popsala režim, v němž je s premiérem častěji než s manželem, s jedinou svatou výjimkou: čtrnáct dní v červenci s dcerou. Kritici v takové koncentraci neformálního vlivu vidí systémové riziko; obhájci běžné fungování každé exekutivy, jen výjimečně dobře odvedené.

Jak to číst

Šéf Úřadu vlády je funkce, o níž se nehlasuje – a právě proto je lakmusem důvěry premiéra. Že si Babiš, muž pověstný nedůvěrou ke svému okolí, drží tutéž osobu přes deset let, vypovídá o obou víc než leckterý projev.

Kampaň o Hrad

Po pádu vlády neodchází – přebírá řízení Babišovy prezidentské kampaně. V případě vítězství se s ní počítá do čela Kanceláře prezidenta republiky. Místo toho přijde první velká porážka, na níž má podpis.

Kampaň na přelomu let 2022 a 2023 byla organizačně rozsáhlá – kontaktní tour po celé zemi, masivní mobilizace ve druhém kole – a skončila jasnou prohrou s Petrem Pavlem. Počátkem února 2023 Bartha z Babišova týmu odešla a zamířila do struktur Agrofertu; komentátoři to četli jako konec éry, případně jako tichou dohru sporu o vinu za výsledek.

Ukázalo se, že šlo jen o pauzu. Vztahy zůstaly – a když se Babiš na podzim 2025 vrátil k moci, patřilo její jméno k prvním obsazeným. Epizoda s kampaní tak v jejím příběhu funguje jako výjimka potvrzující pravidlo: jediný projekt, jehož výsledek závisel na voličích, nevyšel; ty, jejichž výsledek závisel na organizaci, vycházejí.

Jak to číst

Prohraná kampaň je jediné veřejné klopýtnutí jinak hladké kariéry – a zároveň test, jak Babiš zachází s lidmi po porážce. Odpověď z prosince 2025 zní: klíčové lidi neodepisuje. Věrnost se v jeho systému úročí.

Návrat do Strakovky

15. prosince 2025, v den jmenování třetí Babišovy vlády, se Bartha vrací do čela Úřadu vlády. Kruh se uzavírá: nejvlivnější nevolená osoba české exekutivy je zpět v místnosti, kde se rozhoduje.

Její návrat nikdo nerozporoval a téměř nikdo nekomentoval – což je u pozice, která řídí chod vlády opřené o stoosmičlennou sněmovní většinu, samo o sobě pozoruhodné. Zatímco ministři Babišova kabinetu procházeli veřejnými spory o jmenování, klíčové místo aparátu se obsadilo tiše, samozřejmě a bez otázek.

Právě v tom je pointa jejího příběhu. Politici nad ní museli o moc veřejně soutěžit – volbami, kampaněmi, kauzami. Bartha svou pozici získala jinak: více než dekádou bezvadného servisu jedinému člověku. Její moc je odvozená, a proto křehká – skončí v den, kdy skončí Babiš. Do té doby však drží diář, dveře a informační toky předsedy vlády země.

Jak to číst

Demokracie umí kontrolovat zvolené; hůř už ty, kdo stojí vedle nich. Bartha není obviněna z ničeho a její profesionalitu uznávají i kritici – otázka, kterou její tichý návrat klade, je systémová: kolik toho má veřejnost vědět o lidech, kteří moc neformálně spoluvykonávají? Tato osa je malým příspěvkem k odpovědi.